OSLO OPERA HOUSE

tip na knihu/ AYN RAND, Atlasova vzpoura

Jako by tomu nebyl půlrok, ale roky, co se tu objevil poslední článek. Když se na něj dívám, jako bych to ani nebyla já, přesto, že vypadám stále stejně (no, dobře, trochu jsem ztloustla a obarvila vlasy na růžovo, ale jinak všechno sedí). Ale znáte to, díváte se na něco (na sebe) s odstupem času a vlastně se nepoznáváte. Nebyl to jen blog, co se v mém životě zastavilo. Ale i schopnost nebo spíš touha něco tvořit, vymýšlet, fotit, cokoliv. Tvořivost nebo respektive, snaha o to něco tvořit, psát, fotit a vymýšlet, mi stále ještě nepřísluší. Ztratila jsem ji někdy na konci minulého roku a myslím, že mi ještě nějakou dobu bude trvat, než ji v sobě znovu objevím. Je mi ale jasné, že bude vypadat úplně jinak, než vypadala doposud. 

Pokud jste ke mně na blog chodili převážně kvůli outfitům, tak si ho rovnou můžete vymazat ze své paměti. "Nikdy neříkej nikdy", ale myslím, že už se k jejich focení nevrátím. Důvody nejsou nikterak zajímavé - prostě a jednoduše mě to přestalo bavit, považuji to za obrovskou ztrátu času (áách, kéž bych teď mohla vrátit všechen čas, který jsem věnovala této (pro mě už teď) povrchní záležitosti, zpět)! 

Prozatím nevím, co přesně se tady bude objevovat, jak často a pokud vás to vůbec bude bavit, ale rozhodla jsem se, že svůj blog chci vést hlavně kvůli sobě - jako památku. Co je však jasné, že to bude hlavně o knihách. Za poslední rok jsem se naučila být hodně sama, vlastně, vždycky jsem byla ráda sama, samota pro mě měla/má obrovský význam a hloubku, ale nikdy jsem neupadala do úplného osamění, kdy jsem se vyloženě stranila společnosti. A co jsem dělala, když jsem byla sama ? ČETLA JSEM. Vždycky jsem četla ráda, ale teď se z toho stala závislost toho pravého rázu. Knihy se pro mě staly vším - pravdou, moudrostí, spřízněnou duší, partnerem i kamarády. Díky některým jsem iluze vytvářela, díky jiným je zase bourala. Zamilovávala jsem se a zase odmilovávala. Brečela jsem a smála se. Odhalovala pravdu a propadala lži. Atak dále, však to znáte.

ZOOT contest

Po dlouhé době vás všechny moc ráda zdravím ♥.  

Doufám, že za tu dobu, kdy se tu neobjevil žádný článek, se vám stalo spoustu krásných věcí a strávili jste chvíle plné smíchu a lásky! Nechci, abyste si mysleli, že blog a vás nějak zanedbávám, ale bohužel mám čím dál méně času a jsem vždy půlku z měsíce v zahraničí, kde nemám tak skvělý přístup k internetu, takže se mi to poněkud komplikuje. Také nechci postovat články bez rozmyslu a úrovně jen proto, "aby se tu něco objevilo". Ale to jste si už asi všimli. :) 

Každopádně, dnes bych vás ráda uvedla a také trochu zapojila do zoot contestu. Pokud sledujete blogy už delší dobu, možná jste si všimli této soutěže. 

Pět blogerek. // Anetka, Verča, Kristýnka, Káťa a já

Jeden stejný (dominantní) kousek v outfitu - toto triko, které může vyhrat jedna z vás, pokud se zapojí do hlasování!! 

A pět rozdílných outfitů. Každá podle svého :). 

Hlasování začne zítra na blogu u Ivanky - TADY, které vyhrála minulé kolo se svým božským outfitem! Na jejím blogu najdete outfity ze všech soutěžních blogů - já je ještě neviděla a moc se na ně těším, protože všechny zmíněné blogy mám moc ráda! Doufam, že si tam každý z vás najde svou favoritku, pro kterou bude hlasovat! ♥ 

Já jsem tričko (které mělo být dominantou outfitu) sladila celkem jednoduše, hlavně tak, abych to pořád byla já. Takže jak jinak, než černé výrazné boty a klobouk. Zbytek outfitu jsem si vybrala na webu zootu. Všechno, co se mi líbilo (bylo toho celkem dost) jsem si objednala na jejich výdejnu a to v různých velikostech tak, abych si vybrala tu správnou. Tam jsem pak nechala vše, co se mi nelíbilo nebo mi nesedělo a odnesla si opravdu jen věci, které jsem chtěla :). (Takže pokud tam budete objednávat, nebojte se toho objednat víc, nikdo vám hlavu neutrhne, když si pak nevezmete vše! :))

To, co jsem si nakonec vybrala můžete vidět v outfitu a kdyby se vám některá z věcí líbila, odkaz je dole v popisku. :) 

Mějte se krásně a já vás momentálně zdravím z Hamburku! 

♥♥♥

today

Psychická porucha, která se jmenuje paranoidní schizofrenie nebo stručněji paranoia, je jen projevem neúměrně nafouknutého ega. Bývá založená na fiktivních představách, které si vybájila mysl, aby dodala smysl strachu v pozadí. Základem příběhu je většinou přesvědčení, že určití lidé (někdy větší počet nebo téměř všichni) jsou proti postiženému zaujatí nebo spiknutí a chtějí ho ovládat nebo dokonce zabít. Příběh bývá často konzistentní, má svou vnitřní logiku, takže paranoidní osoba, ještě, než je odhalena přesvědčí velké množství lidí. Někdy i organizace, ba celé národy budují svou identitu na systému paranoidní víry. Ego postižených trpí chorobným strachem a nedůvěrou v ostatní. Poukazuje na jejich "odlišnost" a tím, vytváří jejich identitu. Pokud tyto tendence v egu zesílí, výsledkem bude, že druhé začne vnímat jako nelidská monstra. Ego ostatní potřebuje, ale jeho dilema spočívá v tom, že v hloubce je nenávidí a obává se jich. Ve výroku Jeana-Paula Sartra "peklo jsou ti druzí" zaznívá vlastně hlas ega. Osoba trpící paranoiou zažívá "peklo na Zemi", ale to s rozličnou intenzitou, zažívá každý člověk. Čím silnější je vaše ego, tím prsvděpodobněji budete považovat ostatní za hlavní původce vašich životních problémů. Je také více než pravděpodobné, že i vy ztrpčujete životy druhým a vůbec vám to nedochází. Protože jsou to vždy to druzí, kteří vám dělají ze života peklo. 

 - Tolle

"Ale když nasloucháme odpovědím někoho jiného, vlastně toho člověka neposloucháme. Zatímco mluví, posloucháme sebe, jsme to my, kdo říká, že tato část je pravda a tohle je hloupost. "

- Richard Bach, úryvek z knihy most přes navždy

A M S T E R D A M, část druhá

Naše Amsterdamské dobrodružství začalo už ráno při cestě na letiště. Málem jsme totiž se ségrou letadlo nestihly :D. Bože, jak já špatně snáším tyhle stresové situace. Taky znáte ten pocit, kdy je ve vás opravdu jen malá dušička a máte strach, že se všechno, na co se těšíte, zhroutí kvůli špatné organizaci/ zaspání/  a prostě blbým dvaceti minutám ? Nervózně přešlapujete z jedné strany na druhou, snažíte se zadržet hodiny, ale nějak to nefunguje.. a tak spoléháte na to, že se nad vámi přece jen slituje ten "anděl strážný" a vše dobře dopadne. 

"Na dálnici je zácpa,.. ráno jsem tam jela se svojí studentkou.." říká moje lektorka z autoškoly, která nás nakonec vyzvedává a odváží na letiště. Už teď jedem pozdě a to se musíme ještě stavit v železářství pro zámek na kufr.... jak tohle dopadne, honí se mi hlavou. Ségra rychle vybíhá z auta se slovy: "Jen vezmu ten zámek a hned běžím." 5 minut, 10 minut... ani si nedovedete představit, co se odehrává v mé hlavě. Lektorka z autoškoly se se mnou snaží domluvit na termínu zkoušek, ale já se vůbec nedokážu soustředit. Hlavou se mi honí jen DOPRDELE DOPRDELE, kde je tak dlouho, vždyť to nikdy nemůžeme stihnout. Snažím se ségře zavolat, ať se na ten zámek vy***e, ale nervozitou se mi tak klepou ruce, že nedokážu namačkat její jméno, když v tom se na obrazovce objeví "Ondra ♥ vám volá". Zvedám telefon s nadějí, že kluci taky ještě nevyrazili. 

"Ahoj, kde jste ?"

"Ty vole, my jsme ještě v Radotíně, nestíhačky,.. kde jste vy?"

"My jsme už na letišti."

Ta rána, kdy mi veškerá naděje spadla do klína musí bejt slyšet až do Ameriky.

"No, tak to se zbláznim, my to možná nestihnem... zavolám pak, ségra už běží."

A najedou se řítím dálnicí (ani radši nebudu zmiňovat číslo) *** km/h, kdy mám pocit, že každou chvíli omdlim a nebo se pozvracim. :D. Když už tam skoro jsme a já zjišťuji, že se odbavovací brána zavírá až za 20 minut, vracím se k normálu a uklidňuji se, že přeci jen mám asi strážného anděla 24/7 nad sebou, když v tom... odbočujeme na špatný terminál a celé letiště objíždíme znova. SAKRA.

O několik minut později....

Zběsile vybíhám z auta, se ségrou popadáme kufry a řítíme se k hlavní tabuli. Super, odbavovací brány otevřeny, č. 203 a 204. Jupí, jupí... ale raduji se předčasně. No jak jinak taky, tenhle výlet je evidentně od začátku prokletej. Já nemám letenku. Mojí letenku má Lukáš. A Lukáš je kde ? Ihned lovím telefon a volám. "Hele Luky, já potřebuju svojí letenku, potřebuju se odbavit. Jak neodbavujeme? Já mám ale kufr. Cože ? My máme mít jen příruční zavazadlo? Ségra má 18 kg kufr vole :D. Aha, ok, běžím tam."

"Lukáš je v mekáči, běžím tam." řvu rychle na ségru a běžím, až popadám dech. 

Naštěstí, pán na letišti nám kufry odbavil, i když jsme se ségrou vypadaly jako dva tataři, protože například její rozhovor s ním vypadal asi takto:

"Slečno, máte nějaké zavazadlo k odbavenní?"

"Cože ? Ne, tady je můj kufr."

AHA, že ano. Chudák z nás byl asi tak zoufalej, že radši mlčí a odbavuje kufry, než aby se dohadoval s dvěma "blondýnama."

Konečně sedíme v letadle, výlet může začít. I když při vzletu doslova brečím (něco mi totiž spadlo do oka), celý průběh letu probíhá bez dalších problémů (so much win :D) a my ladně dosedáme na Amsterdamské letiště. Vyzvedáváme si naše těžce odbavené kufry a vyrážíme do centra. 

Když vylejzáme z metra, soustředíme se my dva s Tomášem jen na jednu věc. Jak se dostat co nejrychleji k hotelu... zapáleni do přemýšlení a mapování jsme ani nepostřehli, že se ségra přes turnikety nemůže z metra dostat. Ach ano, problémy číslo dvě, můžete začít. 

"Hej počkejte, Verča se nemůže dostat z metra ven."

"Cože ?" Doslova umírám smíchy. 

A opravdu. Ségra si jakousi kartou pípla odchod z metra, když v tom jí tam proběhl jakýsi malý černoušek, který jí to něčím zablokoval a zase proběhl zpátky. Teď seděl nad námi na schodech a smál se, až se za břicho popadal. I se svými kamarády. 

"Zkuste jí to někdo pípnout z druhé strany."

A ségra s obrovským kufrem vybíhá proti nám. ĎOUCH, rána jako z děla. Turnikety jí skříply i s kufrem. Takovýto pokus se opakuje ještě tak třikrát, kdy ségra zoufale běhá sem a tam a my na druhé straně řveme smíchy. 

Uběhne pár minut a zkoušíme pokus č.676465798, podávám skrz terminál ségře svojí kartu a ta jí zkouší odpípnout. Hurá, ségra probíhá otevřenými turnikety a s vítězoslavným výrazem. Tak, to bychom měli, teď se ještě dostat ve zdraví do hotelu. 

Pokračování v další části a pro více fotek rozklikněte článek :).

Když jsem tvořila článek za rok 2015 (TADY), zjistila jsem, že je strašně moc fotek, které jste vůbec neviděli, protože jsem tak nějak pozapomněla dělat ty moje random články plné fotek. Přitom jich tady vždycky bylo strašně moc a hrozně vás bavili. Tak bych v nich ráda pokračovala, i když přeci jen, tak trochu jinak. A to v téhle podobě, která mi teď tak nějak vyhovuje víc :). 

VIDEO: prosinec 2015

PROSINEC.

Nestíhačky.

Tetovačky.

Chaos.

Zmatek.

Zdravotní komplikace.

Pohotovost.

Příjezd Niky ♥ do ČR.

Vánoční šílenství.

Ruční výroba dárků.

A zase nestíhačky.

A někde mezi těmito světly v mnoha tunelech - Berlín. Berlín jako nejlepší párty roku 2015, Berlín jako třešnička na dortu roku 2015, Berlín jako obrovská vzpomínka plná tepla od srdce, protože takhle dobře jsem se taak dlouho neměla ♥. Ale o tom až jindy. Teď je to o celém prosinci a tadááá, tady jsou kousky z něj. 

♥

A M S T E R D A M, část první

Bylo to někdy v září, kdy mi přišla smska od mého kamaráda. "Hele, v lednu jsou levný letenky do Amstru, nepoletíme ?" ANO ANO ANO, třikrát hurá, div jsem štěstím neskákala po stole. Bohužel jsem nestíhala odpovídat a zjišťovat informace, kdy, jak s kým, za jakou cenu, a tak jsem jen rychle naťukala "JOO!" 

"Tak objednávám?"

"Eli? Fakt letíme?"

"No nic, předtím jsi psala, že jo, tak platím."

A bylo to. (To je takovej zkrácenej příběh o tom, jak jsem si splnila jeden z mnoha snů - navštívit AMSTERDAM.)

Každopádně, později toho dne za mnou běžela ségra na nádraží, protože jsem zrovna projížděla Prahou na své cestě do Budapešti a potřebovala jsem od ní nějaké věci. Hned mezi dveřmi vlaku  jsem jí oznamovala, ať si okamžitě najde easyjet.com a koupí si letenku do Amsterdamu na ten a ten termín. No, a aby nás nebylo málo, tak následující den, kdy jsem opouštěla Budapešť a přejížděla přes Prahu do Berlína, se za mnou stavoval Ondra, kterému jsem nadšeně vyprávěla to samé a večer mi jen přišla smska: "hele, tak my taky letíme." 

Těch pár měsíců uběhlo jako mávnutí (kouzelným?) proutkem a já se mohla kochat městem plným inspirace, svobody, krásných domů, které sice vypadají všechny stejně, ale každý je jedinečný, úžasný a výjimečný, spousty mostů a kanálů (se ségrou jsme zabloudily asi tak stokrát :D), malých barů, coffee shopů, marihuanových koláčků, městem plným miliony kol a stylových lidí.

Městem, které budete opouštět plní emocí a se slibem, že se co nejdříve vrátíte. (O tom, co vše jsme viděli a zažili vám "povyprávím" v druhé části.)

♥♥♥

VIDEO: říjen 2015 a listopad 2015

♥♥♥

 

bye bye 2015

K tomuto článku se chystám už dlouho a ačkoliv mám fotky už připravené, dochází mi slova. Což se mi moc často nestává.

Rok 2015. Rok 2015,.. zopakuji si ještě tak třikrát a marně hledám slova, kterými bych ho specifikovala. Jako každý rok, i letos jsem poznávala nepoznané, odcházela s výhrami i prohrami životem, poznávala spousty nových lidí a také jich spousty ztrácela. Potýkala jsem se s pocity štěstí i zklamání a opět jsem plánovala, plány měnila a s nimi měnila i názory na lidi, na chutě, na život, na všechno... tak jako každý rok jsem se vyvíjela dál a dál a poznávala sama sebe. Ale letos tak nějak jinak. Nevím, jak to přesně popsat, ale něco se změnilo.. a nezměnila jsem se jen já a můj postoj na spoustu věcí, vlastně bych řekla, že já jsem se letos nezměnila vůbec, jen jsem začala být svá a jako já se chovat, což jsem v minulých letech nedokázala a tak se spolu s roky měnil můj vnitřek, ale i moje "slupka", kterou jsem tak nějak letos strhla. Dává vám to vůbec smysl?  

Do ledna jsem vcházela pravou nohou, s vírou, že rok 2015 bude tím nejlepším rokem mého života (až později mi došlo, že je blbost si o nějakém roku myslet, že je nebo bude nejlepší.. jako by se prvním dnem nového roku mělo všechno změnit, jako mávnutím kouzelného proutku. To asi ne. Každý rok je něčím výjimečný a proto už nesrovnávám). Vešla jsem do něj plna pozitivismu a jakousi vyrovnaností, ale o tom jsem tehdy psala v mé poslední rekupitulaci TADY. Leden jako měsíc, plný spousty plánů, snů (některé se uskutečnily, některé se neuskuteční nikdy). Měsíc, kdy jsem podala po 4 letech výpověď v práci plné psychického týrání a totální manipulace, takže jsem byla plná naděje a těšila jsem se na to, až to všechno skončí. Ovšem, v půlce ledna, jako když mávneš proutkem se najednou všechno změnilo. Já vlastně ani nevím proč.. nebo možná vím, ale nebudu to rozebírat tady veřejně.. jen napíšu asi to, že kdyby se nestala jedna jediná věc v tomto měsíci, všechno, ale opravdu všechno by teď bylo jinak... pravděpodobně by byl celý rok jiný. Nemyslím tím lepší.. jen, prostě jiný. 

Po lednu se tak nějak všechno začalo hroutit, byly to měsíce plné jakéhosi smutku a zklamání. To se tak nějak vláčelo až do května, v únoru jsem ani nenatáčela video, protože jsem byla znechucená vším okolo mě a nechtěla jsem natáčet věci/lidi, protože mi to prostě nepůsobilo jakoukoliv radost, ale o tom jsem už psala TADY. V květnu se to celé zlomilo, protože jsem se konečně odpoutala od práce a  konečně jsem měla čas věnovat se něčemu jinému, než byla jen práce práce a práce. Mohla jsem si dělat co jsem chtěla, byla jsem volná jako pták, po 4 letech. Bylo to něco neskutečnýho. Jako bych se ocitla v jiném světě, ve světě svobody a klidu. Konečně jsem mohla dýchat. Doopravdy. A nemusela jsem se klepat pokaždé, když mi zazvonil telefon, zdali v jediný den svého volna nemusím do práce. Od té doby (až na pár zdravotních komplikací, které se tedy nakonec protáhli až do silvestra tohoto roku) jsem začala plnit své sny, plánovat a plány uskutečňovat. Konečně jsem měla čas zastavit se a zamyslet se nad sebou a svým životem, nad tím, co opravdu chci a co ne a kdo opravdu jsem já... a konečně jsem se jako já začala i chovat. To jste si asi mohli později všimnout, protože jsem o tom psala celkem dlouhý článek na blogu TADY a od té doby se tak nějak můj blog změnil, protože jsem začala projevovat sebe, doopravdy sebe. A tak to bude i nadále :).

ROK 2015, spousta knih (nejlepší z nich: A Huxley konec civilizace, Ray Bradbury 451 stupňů fahrenheita, Radek John memento, Richard Bach racek a jediný, Cunningham tělo a krev, Orwell farma zvířat), které mi pomohly najít samu sebe, některé mi otevřely oči, díky jiným jsem se ujistila, kdo opravdu jsem. ROK 2015, spousta koncertů a festivalů (Metronomy, Jose Gonzáles, Alt + j, festival hrady, festival Tylova léta, Votvírák, žižkovská noc). ROK 2015, kdy jsem se nechala potetovat a to rovnou třikrát. ROK 2015 Šumava, Krušné hory, Slapy, Barcelona, Stralsund, Binz, Budapešť, Berlín, Adršpašské skály..). ROK 2015, kdy se mi konečně Martínek s Ondrou přestěhovali do Prahy.  Ondro, BRUNTÁL NEBRAT! ROK, kdy jsem byla s dětmi na škole v přírodě, ROK, kdy jsme se s Lukášem procpali do Národního divadla. V mikinách a flaškou vína v ruce. Do lóže. Na Rusalku, kterou jsem později viděla i v Národní Opeře. ROK, kdy jsem si zrušila twitter (vy, kteří mě sledujete dlouho, tak víte, jaký jsem byla závislák, první, co jsem ráno viděla byl twitter, poslední, co jsem večer viděla byl twitter). Tisíce tweetů za velmi krátkou dobu. Budu se citovat: "Zrušit si twitter byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě." A bylo to tak, jen jsem ale už neunesla tu přetvářku tam a všude kolem mě (nešťastné období leden až duben). ROK 2015, výstava Káji Saudka a BRAVE NEW WORLD (na kterou jdu zítra už počtvrté, protože prostě ♥... psala jsem o tom článek TADY). ROK 2015, kdy jsem zvládla Jelly Beans challenge (jedli jste někdy zvratky, trávu a nebo dětské plíny? Já ano a není to fajn!). Rok, kdy jsem poznala Davího a víc se sblížila s Nikou, přičemž se od té doby oba stali nedílnou součástí mého života a jedni z nejdůležitějších lidí. ROK, kdy se k nám zatoulal náš milovaný pejsánek, kterého jsme doslova zachránily z talíře (chtěli ho sníst, chudáčka :(..) a stal se součástí celé rodiny, ňuf! ROK, kdy jsem toho zažila tak strašně moc, že by to nevešlo ani na deset stran tohoto blogu... tak jsem vám sem alespoň vypsala jednu desetinu toho nejlepšího! 

Pokud bych měla svůj rok 2015 shrnout jako celek, vypadalo by to asi takto:

Rok plný velkých rozhodnutí, velkých změn. Rok, kdy jsem začala přemýšlet, co opravdu je mým snem a co není.  Rok, kdy jsem se těm snům začala přibližovat a začala jsem život žít. Rok, kdy jsem se "svlékla" ze svého krunýře a ukázala, kdo opravdu jsem, tudíž zároveň rok, kdy jsem přišla o několik blízkých přátel. Rok, kdy jsem začala formulovat myšlenky v mé hlavě do jakési podoby, kde alespoň trochu dávají smysl. Rok, kdy jsem přestala dělat, to, co osatní chtějí a naučila se říkat NE. Rok, kdy jsem si uvědomila, které názory jsou doopravdy moje a které mi byly tak nějak připnuty. Rok,kdy jsem objevila, co je a není smyslem mého života, rok, kdy jsem dala svobodný proud svým myšlenkám a na základě toho si začala uvědomovat, kdo doopravdy jsem a kým jsem vlastně ani nikdy nebyla. Rok, kdy jsem otevřela oči a začala vnímat krásu kolem sebe. Rok, který mi změnil život, protože já se nezměnila. 

Tady je část z něj. 

racek

Chceš-li být šťastný, zjisti, co miluješ ze všeho nejvíce. Vrhni se do této lásky s odvahou, vytrvalostí a maximální rozhodností. Odměnou za tvé snažení ti bude zavržení a vyloučení ze společnosti tvých přátel a blízkých. Pokud se však odmítneš vzdát, pokud přežiješ osamělost a pevně se přidržíš své lásky, zjistíš, že máš nové přátelé, novou rodinu, která tvé hodnoty a idály sdílí. S nimi dolétneš dál a výš, než do dokážeš představit. 

- Richard Bach, úryvek z knihy Jonathan Livingston Racek

filmové tipy č.4

EX MACHINA

Film ex machina mi doporučil Ondra a já doporučení předávám dál. Když jsme se na něj spolu dívali, byla jsem napjatá od začátku do konce. Nebudu prozrazovat více, abych nevyzradila víc, než je možné, ale zápletka je tak dokonalá, že se vyplatí ji přenést do normálního života a trochu nad ní zapřemýšlet. A pokud se vám nad ní přemýšlet nechce, rozhodně to pro vás bude film, kdy budete napjatí od začátku do konce.

Více o filmu tady.

jeden rok

Stojím si takhle v říjnu na této pláži a přesto, že právě prší, nevadí mi to. Cítím, jak mi kapky stékají po tváři, dopadají na můj oblíbený kabát a prosakují mi až na kůži. Přesto, že déšť neustále zesiluje a studený vítr ze severu mi zalézá pod kůži, nedokážu se pohnout z místa a nebo se jít zahřát. Koukám doslova do nekonečna a cítím se skvěle jako nikdy. Přemýšlím, že ačkoliv většina lidí by na mém místě ani nevylezla z domu, kdyby nemusela, já dobrovolně stojím, promočená od hlavy až k patě, na tomto místě se zavřenýma očima a přemýšlím. I přes špatné počasí se cítím nejlépe za poslední dobu a stejně jako se kapky deště dostávají na povrch mé kůže, mé myšlenky se zase dostávají do hloubi mé duše. Říkám si, jak jsem vlastně hrozně spokojená a šťastná, že mám to, co jsem vždycky chtěla a vesměs si nemůžu na nic stěžovat. A také přemýšlím, jak dlouho mi tento pocit vydrží, respektive, jak dlouho jsem schopná si dovolit cítit se šťastně, protože mé podvědomí a já asi prostě nedokážeme zůstat jen tak šťastně, delší dobu. Abyste to dobře pochopili, moje vnitřní já prostě nedokáže nepřemýšlet. Je neustále v běhu a když se nic neděje a cítí se šťastně, prostě si samo začne vytvářet myšlenky v takové hloubce, abych nad nimi začala trávit veškerý čas a hlavně takové myšlenky, které mi dávají nové podněty k novým názorům, ale k takovým, ze kterých jsem já sama nešťastná a musím je řešit, což mi zabere dalších pár měsíců, let, dokud nebudu znovu spokojená a pak se po nějaké době zase začnou objevovat a to samé dokola... Abyste to nechápali špatně, já o to nestojím, ale moje povaha, osobnost a skrytí démoni v mé mysli to tak chtějí. Bohužel, možná bohudík, ale o tom zase v jiném mém článku... 

Přemýšlím o tom, jak strašně se můj život od října minulého roku změnil. Čím víc jdu do hloubky mé mysli, tím víc odkrývám, že všechny tyto skvělé věci, které se mi momentálně dějí, jsou výsledkem jednoho roku, kdy jsem se cítila ztracená nešťastná a zraněná. Všechno tohle začala konkrétně 15.října minulý rok, kdy mi můj tehdejší přítel řekl: "Už s Tebou nechci být." Po těchto slovech jsme se ještě chvíli procházeli a mluvili o všem možném, já mluvila o svých snech. Na otázku, co je mým největším snem jsem odpovídala, psát a u toho cestovat. Když mi řekl, že ví, že toho docílím, vysmála jsem se mu. Taky mi řekl, že jednou dojdu k tomu, že je dobře, že to takhle dopadlo, že si na tom časem najdu všechna ta pozitiva. Nevěřila jsem. Protože jsem prostě a jednoduše byla zaslepeně nešťastná. A (jak je mým dobrým zvykem), tenhle svůj pláč a smutek nad tím vším jsem ve své mysli a do svého podvědomí odložila někam hodně daleko. Jenže mi bylo jasné, že když stále budu pokračovat ve stejném životě jako předtím a nezaměstnám svůj mozek něčím jiným, tento můj smutek mě dožene hodně brzy. A tak jsem začala jednat. Autoškola, tu jsem odkládala roky. A tak jsem se do ní přihlásila. Podala jsem výpověď ve své tehdejší práci, protože jsem tam byla strašně nešťastná, začala jsem točit videa, což jsem chtěla dělat už strašně dávno a i když tohle všechno hrozně dlouho trvalo, nakonec to dostalo svůj směr i řád. V květnu tohoto roku jsem konečně měla spoustu času sama pro sebe a tím pádem i čas pro ten můj smutek, který mě tehdá přeci jen dohnal. Ale to nevadilo, prohloubilo to moje myšlenky a já se začala rozhodovat jinak. Začala jsem si utvářet svojí vlastní vysněnou budoucnost a svojí osobnost. A hlavně jsem se začala chovat tak, jaká doopravdy jsem, protože už jsem nepracovala kolem 200 hodin měsíčně jako 4 předchozí roky a měla jsem čas si uvědomit a zamyslet se nad tím, kdo jsem. Což bohužel mělo za následek to, že se pár lidí v mém okolí neztotožnilo s tím, kým jsem doopravdy (celou dobu) byla a uznávalo jen to mé já, které se ukazovalo navenek. A tak jsem je ztratila. Ale to k životu patří a vesměs i tohle tak mělo být a stát se pro to, abych mohla najít lidi, které tohle všechno pochopí :). 

Rok se s rokem sešel a já tady teď stojím na pláži v Binzu a mám téměř vše, o čem jsem mluvila. Za rok. Měla bych to už dávno, jenže jsem byla moc pohodlná a líná vyjít ze stereotypu... a taky jsem měla strach. Strach ze změn a z otevřené budoucnosti. 15.říjen tohle všechno změnil, aniž bych vlastně chtěla. A i když jsem z toho tehdy byla strašně nešťastná, dnes s jistotou odpovídám, že ten rozchod byl zatím to nejlepší, co se mi v životě stalo. Protože mě za pouhý rok posunul těsně k mým snům, posunul někam, kde se cítím šťastná jako nikdy v životě. S jinými hodnotami, lidmi a okolnostmi, ale šťastná. Tohle všechno se mi honilo hlavou, právě tady, když mě napadlo si tu krásu vyfotit. A tak jsem vyhrabala svůj iphone 4s, který už pár let dosluhoval a chystala se ho odemknout. V tom dešti mi ale přestal fungovat a ještě mi vypadl home button, který jsem už nenašla. No co, aspoň se už nebudu vymlouvat, že si nekoupím nový telefon, dokud tento nebude fungovat.

Přijíždím do České republiky a s Ondrou jdeme koupit nový telefon. Hned běžím domů, abych ho připojila k itunes a stáhla do něj veškeré kontakty, fotky, dokumenty, poznámky a vše ostatní ze starého telefonu, ze staré zálohy. Když je to konečně hotové, chystám se Ondrovi zavolat, abych mu řekla, že vše proběhlo v pořádku. Když beznadějně hledám jeho jméno v kontaktech, dochází mi, že tady je něco špatně. Kouknu do fotek, zpráv a emailů a dochází mi, že poslední zálohu telefonu jsem provedla někdy na konci září 2014. Koukám na poslední tři nepřečtené zprávy z té doby. Jsou od tří lidí, se kterými již nejsem v kontaktu. To samé v obrázcích. Fotky z mé bývalé práce... a s lidmi, se kterými se nevídám. Nemůžu uvěřit tomu, že Ondra v mém životě nebyl, moje spřízněná duše, člověk, kterého jsem hledala celý život... a pak mi začne docházet, že jsem se s ním seznámila díky tomu, že se se mnou rozešel přítel. Protože tehdy jsem napsala tohle a na základě toho mi Ondra napsala a začali jsme se spolu bavit. A čím víc jsem se probírala telefonem, kde mi chyběl jeden rok, tím víc jsem si uvědomovala, že to, o čem jsem přemýšlela na pláži v Binzu byla pravda. Že se můj život převrátil vzhůru nohama, změnil se od základů a kdyby tehdy jeden jediný člověk neřekl větu "Už s Tebou nechci být." bůhví, kde bych teď byla. 

Je vám všem asi jasné, co tímhle svým příběhem chci říct. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré a já s tím souhlasím. A jak jsem už psala na asku, člověk se někdy musí odhoupnout od dna, aby se našel, aby se změnil, aby byl šťastný a nebo byl alespoň na cestě ke štěstí, ke svým snům a k lidem, které na něho čekají stejně tak, jako on na ně. Možná to vždycky neuvidíme hned. Možná to někdy neuvidíme ani za ten rok, ale až za pár let, ale je důležité ke všem věcem přistupovat jako k výzvě. Výzvě života, která nám vždy něco přinese. Ať je to dobré nebo špatné, vždycky je to k něčemu. Alespoň mně ano. 

VIDEO: září 2015

Pendlování mezi dvěma světy (občas mezi třemi, čtyřmi...) mě občas tak zaměstnává, že úplně zapomínám postovat. Takže video ze září 2015 už je sice na youtube delší dobu, ale publikuji ho pro vás až teď :D ehm, o skoro dva měsíce později :D Achjo. No, nevadí. 

Zběsilé září, plné nových rozhodnutí a změn, plné novinek a nových lidí, nových míst a nových zážitků. Září jako rozhodnutí vydat se na jinou cestu životem, plnou nepoznaného. A bylo to skvělé rozhodnutí :). 

BRAVE NEW WORLD výstava

DIVADLO s Aničkou ♥

FESTIVAL TYLOVA LÉTA

BUDAPEŠŤ 

BERLÍN

SETKÁNÍ s Péťou ♥ 

a mnoho dalšího.... tady je moje září 2015, díky všem, kteří v něm jsou se mnou a díky všem, které moje videa baví. 

podvědomí

Vždycky mě hrozně zajímalo, jak vlastně funguje moje podvědomí. To, co se mou hlavou občas honí mě až zaráží. Jsem fascinovaná hloubkou svých myšlenek a tím, kam až jsem díky nim schopná ve své mysli dojít. Přičemž vše tohle vychází z mého podvědomí. Je jen na mě, jestli jeho varování nebo signály vezmu v potaz a nebo je odsunu do hloubky, kam se už nikdy ve svých myšlenkách nedostanu a nebo ano, ale až za pár let. Ale pokud se k nim nikdy nedostanu, stejně podle nich budu jednat, jen to nebudu tak úplně vědět. Jako první je mou záhadou, jak to s námi naše podvědomí vlastně myslí. Dobře nebo špatně ? Jaké signály odsouváme do ztracena a jaké bereme vážně ? Opravdu to má takový vliv na naše vztahy (jak kamarádské, tak partnerské), názory, rozhodnutí,.... Opravdu podvědomě vyhledávám stále ty stejné kamarády, stejné partnery, zážitky, věci... ? A co se stane, když nás podvědomí zmate natolik, že nejsme schopni rozumného rozhodování a nebo naopak, co když chceme zmást sami sebe? Zmást naše podvědomí?... 

Pokud se opravdu zamyslím nad svým dosavadním životem, mohu jmenovat dvě myšlenky, které změnily mé podvědomí, změnily mé názory, můj pohled na život a na sebe samotnou, tak jako mohu jmenovat dohromady 4 lidi, kteří opravdu změnili mě a můj život. Hned se k tomu dostanu... 

Bylo to někdy na konci září 2014, když mi domů přišla objednaná kniha od Richarda Bacha jménem ILUZE. Hrozně jsem se na ni těšila... byly na ni skvělé reference a já přesně věděla, že to bude kniha přímo pro mne.. že mi pomůže v mé zmatené mysli a otevře mi nové otázky, na které budu ještě dlouho hledat odpovědi (a hledám doposud). Hned jak jsem přišla domů, tak mi mamka podávala balíček se slovy: "Tohle Ti přišlo!" Okamžitě jsem začala trhat obalový papír a křičela na mamku, že tahle kniha mi změní život. A tak se taky stalo. (Občas přemýšlím nad tím, jestli to bylo proto, že jsem to tak podvědomě chtěla a nebo jestli by se to tak stalo i v případě, že bych nevěděla, co vlastně čtu...). 

Iluze mě doprovázela obdobím, které se pro mě později stalo sice nešťastným, ale do budoucna zdrojem energie, štěstí a velkých změn. Paradoxně od doby, kdy jsem se začetla do první stránky iluze. 

Celý svůj dosavadní život jsem hledala smysl života. Něco, co mi zodpoví všechny mé otázky, něco, co mi otevře oči a něco, díky čemu budu vědět, co má a nemá smysl, jak se mám rozhodovat a jak tohle všechno skončí. Byla to taková moje nekonečná honba za čímsi, co vlastně vůbec neexistuje. Říká se, že člověk nepoužívá část svého mozku, ale pokud se díky nějakým látkám dostane do jiného levelu euforie, bude mu zodpovězeno nekonečně mnoho otázek. Nikdy jsem to nezkoušela, ani zkusit nechci, protože mám v sobě takový zmatek a jsem tak rozpoluplná osoba, že by to nedopadlo dobře, ale vždy mě zajímalo, co bych tam objevila, jestli bych opravdu konečně našla to, co jsem celou dobu hledala - smysl života, smysl všeho... 

Po několika stránkách jsem se v knize dostala do části, kde probíhá rozhovor dvou "lidí". Jeden (stejně jako já), hledal smysl života, důvod, proč žít,.... a tak vedli sáhodlouho debatu na toto téma, dokud mu ten jeden neodpověděl. "S hledáním smyslu života je to asi takhle. "Když se naučíš to, co umí kouzelník, u ž to pak nejsou kouzla." Já nevím proč, ale tato věta mi odpověděla na všechny mé otázky, potlačila hledání čehokoliv a pomohla mi. Potom jsem přestala hledat něco, co neexistuje, něco, co není specifikovatelné. Přestala jsem hledat smysl života... a začala ho vytvářet. A změnilo to mnohé.

jak jsem šla na východ slunce

Sedím na lehce nepohodlné židli, je kolem půlnoci a já mžourám do počítače, kde stříhám další video (zase o měsíc později, než mělo vyjít, achjo, Eliško.). 

"Tak hele, jak to zítra uděláme?" probere mě věta z rozmýšlení nad tím, zdali dám tuto scénu zrychleně nebo ne... "Co, jak uděláme?"

"Jak to uděláme s klíčema.." ptá se mě Janča, která se pomalu chystá ke spánku. 

"Co bys s nima jako chtěla dělat?" zůčastňuje se debaty Milan. 

"Máme jen jedny a všichni chceme odejít pryč, musíme se nějak domluvit, kdo je vezme, kdo se první vrátí a kdo zamkne.."

"No, běžte vy první a já tady pak nějak zamknu..."

"Ale Eliška jde dřív, jde se podívat na východ slunce k moři..."

"Ok, tak si je necháme na našem místě, dobrou!"

"Dobrou," odvětily jsme mu s Jančou skoro dvojhlasně. "A... pokud vstanu, půjdu s Tebou," mrkla na mě nenápadně a pak se ponořila do tmy. 

06:00 zvoní budík. 06:15 zvoní znovu a takhle zvoní ještě několikrát, než se opravdu vyhrabu z postele. (Ostatně jako vždy). Východ slunce vychází na 7:07, takže bych si měla máknout. Potichu se oblékám, jedna ponožka je jiná než druhá, no co no,.. než vzbudit ostatní, to půjdu radši i bez kalhotek... šup šup, ať už jsem venku. V kufru narychlo hledám foťák... bumfasohbjkvao rána jak z děla. OUČ, to se nemělo stát. Foťák mi padá z ruky. TO SNAD NE! Se zavřenýma očima se pro něj ohýbám plná naděje, že... hurá, žije ! (o tom, že jsem ho další týden rozbila v Budapešti zase jindy...). Ale taky ožil Milan, který se na mě zamračeně kouká, co tu vyvádím.

"Co tady blbneš tak po ránu?"

"Jdu na východ slunce, říkala jsem to už včera."

"Cože? Ty jdeš fakt na východ slunce? Ty sis nedělala srandu?"

"Nemám nejmenší důvod, proč bych nešla.."

"Ehm... za prvý, v tom případě jsi větší blázen, než jsem si myslel.. za druhý, můžeš spát ještě tak 4 hodiny a místo toho jdeš do týhle zimy, je tam nula stupňů a za třetí.. východ slunce? Žádnej nebude, neni vidět ani na krok.."

A tak s vlastním přesvědčením, tvrdohlavostí a umíněností odpovídám, že bude a odcházím do víru "velkoměsta".

A po chvíli dávám Milanovi za pravdu. Je půl osmý a východ slunce nikde. Byla taková mlha, že jsem neviděla ani to moře, natož slunce, ale to nevadilo. Protože jsem viděla (možná "viděla", protože nevím, jestli vidět je příhodné slovo pro koukání se skrz mlhu) tohle všechno a ač to možná působí sebevíc depresivně, bylo to jedno z nejkrásnějších rán, které jsem zažila a nejen zažila, ale doopravdy užila a prožila od začátku do konce. 

Stralsund, 4.října 2015

(více fotek po rozkliknutí článku)

memento

"Jaké jsou vaše další vlastnosti, Michale?"

Co jsem míval za vlastnosti, uvažoval. Pro holku, kterou jsem měl rád, bych byl udělal všechno. Obětavost? - To by se mi vysmáli. "Přeceňoval jsem kamarádství," řekl nahlas.

Radek John, memento

BARCELONA

Když mi Nika na konci léta odjížděla zpátky do Španělska, bylo jasné, že se za ní zanedlouho vypravím. Dohodly jsme se, že se sejdeme v Barceloně a já se už nemohla dočkat, až si právě Barcelonu škrtnu z pomyslného seznamu míst, které chci navštívit. A byla ještě lepší, než jsem si ji představovala. Díky lidem, zážitkům, atmosféře a hlavně Nice a mému kamarádovi Kubímu! 

Rozhodně jsem nestihla vše, co jsem chtěla. Možná bych to nestihla ani za rok, nevím :D, ale co vím je to, že se do Barcelony ještě jednou vrátím. Abych ji poznala ještě blíž. 

Sice jsem se domů připlazila jako mrtvolka s kocovinou, ale ze zážitků, vzpomínek a všeho dalšího čerpám energii doposud, protože je plná elánu a pozitivismu. 

pro více fotek rozklikněte článek

jediný

"Jsem Jean-Paul Le Clerc," řekl, "a vy jste andělé." Než jsme se stačili vzpamatovat z překvapení, radostně se rozesmál. "Všimli jste si?" řekl. "Světlo. Božské vnuknutí, inspirace!" řekla má žena a podávala mu zlaté stránky. "Samozřejmě, inspirace." Uklonil se, jakoby se na ni pamatoval a ona byla skutečným andělem. "Tato slova jsou pro každého, kdo je bude číst, klíčem k pravdě. Pro ty, kdo jim budou naslouchat znamenají život. Když jsem byl ještě malé dítě, Světlo mi slíbilo, že se mi tyto stránky dostanou do rukou v noci, kdy se mi zjevíte. Teď, když jsem už starý, jste přišli a ony s vámi." "Změní celý svět", řekl jsem. Záhadně se na mě podíval. "Ne." "Ale ty jsi je dostal,.." ...."jako zkoušku," doplnil mne. "Zkoušku?" "Prošel jsem mnoho zemí, prostudoval knihy stovek náboženství celého světa." Jeho oči se rozzářily. "Ale namísto studování jsem poznával. Každé velké náboženství začalo ve Světle. Ale Světlo existuje jen v srdci. Na stránkách je neuvidíte. "Ale Ty ho držíš v ruce..." řekl jsem. "Musíš si to přečíst. Je to nádherné!"

"V ruce mám jen papír," řekl stařec. "Zkuste tato slova dát světu. Budou milována a pochopena těmi, kteří již znají jejich pravdu. Ale než je vydáme, musíme je pojmenovat. A to bude jejich smrt." "Pojmenovat nádhernou věc je snad totéž jako ji zabít ?" řekl jsem

Překvapeně se na mne podíval. "Pojmenovat věc je neškodné. Pojmenovat tyto myšlenky znamená vytvořit náboženství." 

"Proč?" Usmál se podávaje mi text. "Dám ty stránky tobě...?" "Richard," doplnil jsem ho. "Předávám tyto stránky přímo od Světla Lásky, Richarde. Chceš je teď dát světu, lidem prahnoucím po jejich obsahu, všem těm, kteří nedostali možnost být zde v okamžiku předání daru? Nebo si je chceš nechat sám pro sebe?" 

"Samozřejmě, že je chci předat!" 

"Jaké dáš svému daru jméno?" 

Nechápal jsem, kam tím míří. "Záleží na tom?" "Jestliže ho nepojmenuješ ty, udělají to jiní. Nazvou je Knihou Richardovou!" 

"Dobrá tedy, nazvu jej třeba... stránky." 

"A budeš Stránky hlídat ? Nebo svolíš, aby je druzí upravovali, měnili, čemu neporozumí, a vyškrtali vše, co se jim nebude líbit?" 

"Ne! Žádné změny. Přišly od Světla! Žádné změny!" 

"Jsi si tím jistý? Ani řádka, tu a tam, pro dobrý účel, samozřejmě. ´Tohle nikdo nepochopí?´ ´Toto by mohlo někoho podráždit?´´Poselství není zcela jasné ?´

"Žádné změny!" 

Tázavě zvedl obočí. "A kdo jsi, že na tom tak trváš ?" 

"Byl jsem u toho, když byly předány," řekl jsem. "Na vlastní oči jsem viděl, jak se objevily!" ¨

"Takže se z tebe stal strážce Stránek." 

"Nemusím to být já, může to být kdokoliv, pokud zabrání změnám." 

"Ale někdo tím strážcem je, že ?" 

"Předpokládejme, že ano." 

"V tom případě zde vzniká knězstvo Stránek. Ti, kteří věnují své životy ochraně nějakého řádu myšlení, se stávají kněžími tohoto řádu. Každý nový řád, každá nová cesta znamená změnu. A změna je konec světa takového, jaký je." 

"Tyto Stránky nejsou žádnou hrozbou," řekl jsem. "Je v nich láska a svoboda!"

"A láska a svoboda znamenají konec strachu a otrokářství." 

"Samozřejmě!" odpovídal jsem rozčileně. Co s tím vším sleduje ? Proč tam Leslie jen potichu stála a přihlížela? Nesouhlasila snad s tím, že to bylo....

"A co ti, kteří těží ze strachu a otrokářství?" ptal se Le Clerc, "budou oni potěšeni poselstvím Stránek?" 

"Pravděpodobně ne, ale nemůžeme přece dopustit, aby se .... Světlo ... ztratilo !" 

"Slíbíš mi, že je ochráníš?" zeptal se. "Samozřejmě!" 

"A co ostatní stránkaři, tvoji přátelé, budou je také chránit?" 

"Ano." 

"A když ti, kteří žijí ze strachu a otrokářství, přesvědčí krále této země, že jsi nebezpečný a připochodují do tvého domu? Co když přijdou ozbrojeni meči? Jak budeš Stránky hlídat?" 

"Vezmu je pryč! Uprchnu jim!" 

"Budeš pronásledován, polapen nebo obklíčen..." 

"Když to bude nevyhnutelné, budu bojovat. Existují důležitější věci, než život. Některé myšlenky za smrt stojí." 

Stařec vzdychl. "A tak začaly Stránkové války." řekl "Brnění, meče, štíty, vlajky, koně, oheň a krev. Nebudou malé. Tisíce věrných se k tobě připojí, desetitisíce - rychlí, silní a šikovní. Ale podstata určení Stránek poškozuje zákony každého národa, kterému vládnou strachem a tmou. Desetitisíce se zvednou proti tobě."

Začalo mi být jasné, co se mi Le Clerc snažil vysvětlit. "Abys byl známý a aby ses odlišil od ostatních, budeš potřebovat znamení," pokračoval. "Jaké znamení si zvolíš? Jakým symbolem ozdobíš své vlajky?"

Mé srdce povolovalo pod tíhou jeho slov, ale pokračoval jsem v boji. "Symbol světla. Symbol plamene." 

"A tak se i stalo," četl dál v nepsané historii. "Znamení plamene se na bitevních polích Francie střelo se znamením kříže. Plamen zvítězil, byla to slavné výhra. První města znamení kříže byla srovnána se zemí jeho čistým ohněm. Kříž se však spojil s půlměsícem a jejich armády proti vám začaly proudit ze severu, z východu a z jihu, nepřítelových sto tisíc vojáků proti tvým osmdesáti tisícům." Chtěl jsem ho zarazit a říct mu, že vím, jak to bylo dál. "Za každého vojáka pod znamením kříže nebo půlměsíce, kterého zabiješ, chráně svůj dar, budou tvé jméno nenávidět stovky dalších. Jejich otcové, matky, ženy, dcery, synové a přátelé budou stránkaře a prokleté Stránky nenávidět pro vraždy jejich blízkých a stránkaři budou pro vraždy svých bojovníků opovrhovat všemi křesťany a prokletým křížem, všemi muslimy a prokletým půlměsícem."

"Ne!" křičel jsem. V každém jeho slovu byla pravda. 

"A aby se Stránky zachránily, vyrostou během válek oltáře, vyrojí se katedrály a věže. Ti, kteří dříve mířili k růstu a pochopení, se nyní ocitnou uvězněni v nových pověrách a omezeních: zvony, symboly, pravidla, modlitby, obřady, zpěvy, roucha a kadidlo, nabídky zlata. Srdce stránkařství se od Lásky zvrátí ke zlatu. Zlato na stavbu větších klášterů, zlato na nákup zbraní, aby i poslední nevěřící byli obráceni a zachráněni. A když zemřeš Ty, první strážce Stránek, zlato na stavbu tvých památníků. Sochy šplhající k mrakům, obrovské fresky a malby, zkrátka přetvoření této scény v nesmrtelné umění. A podívejte se na tuto tapisérii: Zde je Světlo, tady Stránky a támhle nebeská klenba otevřená v ráji. Tady klečí Richard, veliký, v třipytivé zbroji, tam můžete vidět milého anděla moudrosti se svatými Stránkami v rukou. Tady je starý Le Clerc, svědek zjevení, u svého ohýnku v horách." 

NE! To není možné, pomyslel jsem si. Nebylo to nemožné, ale nevyhnutelné. 

"Dej tyto Stránky světu a bude zde nové mocné náboženství, nové kněžství, další Oni a My, jedni proti druhým. Během několika desítek let zemřou miliony lidí jen kvůli slovům, která teď držíme ve svých rukou. Během tisíce let to budou desítky milionů. Všechno kvůli tomuhle spisu." V jeho hlase nebyla ani stopa hořkosti, cynismu nebo nátlaku. Jean-Paul Clers byl naplněn celoživotním učením, chladným přijetím toho, co zjistil. Leslie se otřásla. 

"Chce můj svetr, příšerko?" zeptal jsem se jí. 

"Ne, díky, to není zimou." 

"To není zimou," opakoval Le Clerc. Zastavil se, vytáhl z ohně hořící větvičku a zvedl ji ke zlatým stránkám. "Tohle tě zahřeje." 

"Ne!" Vytrhl jsem mu svazek z rukou. 

"Chceš spálit pravdu?" 

"Pravda neshoří. Pravda čeká na každého, kdo ji chce najít," řekl. "Shoří jen tyto stránky. Rozhodni se. Chtěl bys, aby se stránkařství stalo dalším náboženstvím tohoto světa?" Usmál se. "Budete svatí ,patroni kostelů...."

... dál jsem se zatím nedostala, protože pak jsem se rozbrečela. 

- úryvek z knihy JEDINÝ od Richarda Bacha.