jediný

"Jsem Jean-Paul Le Clerc," řekl, "a vy jste andělé." Než jsme se stačili vzpamatovat z překvapení, radostně se rozesmál. "Všimli jste si?" řekl. "Světlo. Božské vnuknutí, inspirace!" řekla má žena a podávala mu zlaté stránky. "Samozřejmě, inspirace." Uklonil se, jakoby se na ni pamatoval a ona byla skutečným andělem. "Tato slova jsou pro každého, kdo je bude číst, klíčem k pravdě. Pro ty, kdo jim budou naslouchat znamenají život. Když jsem byl ještě malé dítě, Světlo mi slíbilo, že se mi tyto stránky dostanou do rukou v noci, kdy se mi zjevíte. Teď, když jsem už starý, jste přišli a ony s vámi." "Změní celý svět", řekl jsem. Záhadně se na mě podíval. "Ne." "Ale ty jsi je dostal,.." ...."jako zkoušku," doplnil mne. "Zkoušku?" "Prošel jsem mnoho zemí, prostudoval knihy stovek náboženství celého světa." Jeho oči se rozzářily. "Ale namísto studování jsem poznával. Každé velké náboženství začalo ve Světle. Ale Světlo existuje jen v srdci. Na stránkách je neuvidíte. "Ale Ty ho držíš v ruce..." řekl jsem. "Musíš si to přečíst. Je to nádherné!"

"V ruce mám jen papír," řekl stařec. "Zkuste tato slova dát světu. Budou milována a pochopena těmi, kteří již znají jejich pravdu. Ale než je vydáme, musíme je pojmenovat. A to bude jejich smrt." "Pojmenovat nádhernou věc je snad totéž jako ji zabít ?" řekl jsem

Překvapeně se na mne podíval. "Pojmenovat věc je neškodné. Pojmenovat tyto myšlenky znamená vytvořit náboženství." 

"Proč?" Usmál se podávaje mi text. "Dám ty stránky tobě...?" "Richard," doplnil jsem ho. "Předávám tyto stránky přímo od Světla Lásky, Richarde. Chceš je teď dát světu, lidem prahnoucím po jejich obsahu, všem těm, kteří nedostali možnost být zde v okamžiku předání daru? Nebo si je chceš nechat sám pro sebe?" 

"Samozřejmě, že je chci předat!" 

"Jaké dáš svému daru jméno?" 

Nechápal jsem, kam tím míří. "Záleží na tom?" "Jestliže ho nepojmenuješ ty, udělají to jiní. Nazvou je Knihou Richardovou!" 

"Dobrá tedy, nazvu jej třeba... stránky." 

"A budeš Stránky hlídat ? Nebo svolíš, aby je druzí upravovali, měnili, čemu neporozumí, a vyškrtali vše, co se jim nebude líbit?" 

"Ne! Žádné změny. Přišly od Světla! Žádné změny!" 

"Jsi si tím jistý? Ani řádka, tu a tam, pro dobrý účel, samozřejmě. ´Tohle nikdo nepochopí?´ ´Toto by mohlo někoho podráždit?´´Poselství není zcela jasné ?´

"Žádné změny!" 

Tázavě zvedl obočí. "A kdo jsi, že na tom tak trváš ?" 

"Byl jsem u toho, když byly předány," řekl jsem. "Na vlastní oči jsem viděl, jak se objevily!" ¨

"Takže se z tebe stal strážce Stránek." 

"Nemusím to být já, může to být kdokoliv, pokud zabrání změnám." 

"Ale někdo tím strážcem je, že ?" 

"Předpokládejme, že ano." 

"V tom případě zde vzniká knězstvo Stránek. Ti, kteří věnují své životy ochraně nějakého řádu myšlení, se stávají kněžími tohoto řádu. Každý nový řád, každá nová cesta znamená změnu. A změna je konec světa takového, jaký je." 

"Tyto Stránky nejsou žádnou hrozbou," řekl jsem. "Je v nich láska a svoboda!"

"A láska a svoboda znamenají konec strachu a otrokářství." 

"Samozřejmě!" odpovídal jsem rozčileně. Co s tím vším sleduje ? Proč tam Leslie jen potichu stála a přihlížela? Nesouhlasila snad s tím, že to bylo....

"A co ti, kteří těží ze strachu a otrokářství?" ptal se Le Clerc, "budou oni potěšeni poselstvím Stránek?" 

"Pravděpodobně ne, ale nemůžeme přece dopustit, aby se .... Světlo ... ztratilo !" 

"Slíbíš mi, že je ochráníš?" zeptal se. "Samozřejmě!" 

"A co ostatní stránkaři, tvoji přátelé, budou je také chránit?" 

"Ano." 

"A když ti, kteří žijí ze strachu a otrokářství, přesvědčí krále této země, že jsi nebezpečný a připochodují do tvého domu? Co když přijdou ozbrojeni meči? Jak budeš Stránky hlídat?" 

"Vezmu je pryč! Uprchnu jim!" 

"Budeš pronásledován, polapen nebo obklíčen..." 

"Když to bude nevyhnutelné, budu bojovat. Existují důležitější věci, než život. Některé myšlenky za smrt stojí." 

Stařec vzdychl. "A tak začaly Stránkové války." řekl "Brnění, meče, štíty, vlajky, koně, oheň a krev. Nebudou malé. Tisíce věrných se k tobě připojí, desetitisíce - rychlí, silní a šikovní. Ale podstata určení Stránek poškozuje zákony každého národa, kterému vládnou strachem a tmou. Desetitisíce se zvednou proti tobě."

Začalo mi být jasné, co se mi Le Clerc snažil vysvětlit. "Abys byl známý a aby ses odlišil od ostatních, budeš potřebovat znamení," pokračoval. "Jaké znamení si zvolíš? Jakým symbolem ozdobíš své vlajky?"

Mé srdce povolovalo pod tíhou jeho slov, ale pokračoval jsem v boji. "Symbol světla. Symbol plamene." 

"A tak se i stalo," četl dál v nepsané historii. "Znamení plamene se na bitevních polích Francie střelo se znamením kříže. Plamen zvítězil, byla to slavné výhra. První města znamení kříže byla srovnána se zemí jeho čistým ohněm. Kříž se však spojil s půlměsícem a jejich armády proti vám začaly proudit ze severu, z východu a z jihu, nepřítelových sto tisíc vojáků proti tvým osmdesáti tisícům." Chtěl jsem ho zarazit a říct mu, že vím, jak to bylo dál. "Za každého vojáka pod znamením kříže nebo půlměsíce, kterého zabiješ, chráně svůj dar, budou tvé jméno nenávidět stovky dalších. Jejich otcové, matky, ženy, dcery, synové a přátelé budou stránkaře a prokleté Stránky nenávidět pro vraždy jejich blízkých a stránkaři budou pro vraždy svých bojovníků opovrhovat všemi křesťany a prokletým křížem, všemi muslimy a prokletým půlměsícem."

"Ne!" křičel jsem. V každém jeho slovu byla pravda. 

"A aby se Stránky zachránily, vyrostou během válek oltáře, vyrojí se katedrály a věže. Ti, kteří dříve mířili k růstu a pochopení, se nyní ocitnou uvězněni v nových pověrách a omezeních: zvony, symboly, pravidla, modlitby, obřady, zpěvy, roucha a kadidlo, nabídky zlata. Srdce stránkařství se od Lásky zvrátí ke zlatu. Zlato na stavbu větších klášterů, zlato na nákup zbraní, aby i poslední nevěřící byli obráceni a zachráněni. A když zemřeš Ty, první strážce Stránek, zlato na stavbu tvých památníků. Sochy šplhající k mrakům, obrovské fresky a malby, zkrátka přetvoření této scény v nesmrtelné umění. A podívejte se na tuto tapisérii: Zde je Světlo, tady Stránky a támhle nebeská klenba otevřená v ráji. Tady klečí Richard, veliký, v třipytivé zbroji, tam můžete vidět milého anděla moudrosti se svatými Stránkami v rukou. Tady je starý Le Clerc, svědek zjevení, u svého ohýnku v horách." 

NE! To není možné, pomyslel jsem si. Nebylo to nemožné, ale nevyhnutelné. 

"Dej tyto Stránky světu a bude zde nové mocné náboženství, nové kněžství, další Oni a My, jedni proti druhým. Během několika desítek let zemřou miliony lidí jen kvůli slovům, která teď držíme ve svých rukou. Během tisíce let to budou desítky milionů. Všechno kvůli tomuhle spisu." V jeho hlase nebyla ani stopa hořkosti, cynismu nebo nátlaku. Jean-Paul Clers byl naplněn celoživotním učením, chladným přijetím toho, co zjistil. Leslie se otřásla. 

"Chce můj svetr, příšerko?" zeptal jsem se jí. 

"Ne, díky, to není zimou." 

"To není zimou," opakoval Le Clerc. Zastavil se, vytáhl z ohně hořící větvičku a zvedl ji ke zlatým stránkám. "Tohle tě zahřeje." 

"Ne!" Vytrhl jsem mu svazek z rukou. 

"Chceš spálit pravdu?" 

"Pravda neshoří. Pravda čeká na každého, kdo ji chce najít," řekl. "Shoří jen tyto stránky. Rozhodni se. Chtěl bys, aby se stránkařství stalo dalším náboženstvím tohoto světa?" Usmál se. "Budete svatí ,patroni kostelů...."

... dál jsem se zatím nedostala, protože pak jsem se rozbrečela. 

- úryvek z knihy JEDINÝ od Richarda Bacha.