tip na knihu/ AYN RAND, Atlasova vzpoura

Jako by tomu nebyl půlrok, ale roky, co se tu objevil poslední článek. Když se na něj dívám, jako bych to ani nebyla já, přesto, že vypadám stále stejně (no, dobře, trochu jsem ztloustla a obarvila vlasy na růžovo, ale jinak všechno sedí). Ale znáte to, díváte se na něco (na sebe) s odstupem času a vlastně se nepoznáváte. Nebyl to jen blog, co se v mém životě zastavilo. Ale i schopnost nebo spíš touha něco tvořit, vymýšlet, fotit, cokoliv. Tvořivost nebo respektive, snaha o to něco tvořit, psát, fotit a vymýšlet, mi stále ještě nepřísluší. Ztratila jsem ji někdy na konci minulého roku a myslím, že mi ještě nějakou dobu bude trvat, než ji v sobě znovu objevím. Je mi ale jasné, že bude vypadat úplně jinak, než vypadala doposud. 

Pokud jste ke mně na blog chodili převážně kvůli outfitům, tak si ho rovnou můžete vymazat ze své paměti. "Nikdy neříkej nikdy", ale myslím, že už se k jejich focení nevrátím. Důvody nejsou nikterak zajímavé - prostě a jednoduše mě to přestalo bavit, považuji to za obrovskou ztrátu času (áách, kéž bych teď mohla vrátit všechen čas, který jsem věnovala této (pro mě už teď) povrchní záležitosti, zpět)! 

Prozatím nevím, co přesně se tady bude objevovat, jak často a pokud vás to vůbec bude bavit, ale rozhodla jsem se, že svůj blog chci vést hlavně kvůli sobě - jako památku. Co je však jasné, že to bude hlavně o knihách. Za poslední rok jsem se naučila být hodně sama, vlastně, vždycky jsem byla ráda sama, samota pro mě měla/má obrovský význam a hloubku, ale nikdy jsem neupadala do úplného osamění, kdy jsem se vyloženě stranila společnosti. A co jsem dělala, když jsem byla sama ? ČETLA JSEM. Vždycky jsem četla ráda, ale teď se z toho stala závislost toho pravého rázu. Knihy se pro mě staly vším - pravdou, moudrostí, spřízněnou duší, partnerem i kamarády. Díky některým jsem iluze vytvářela, díky jiným je zase bourala. Zamilovávala jsem se a zase odmilovávala. Brečela jsem a smála se. Odhalovala pravdu a propadala lži. Atak dále, však to znáte.

Prvním "tipem na knihu" bude bezpochyby ATLASOVA VZPOURA - skvost a dokonalost. Brečela jsem. Skoro pořád. 

Atlasova vzpoura, Ayn Rand

1100 stran, jeden měsíc. 

Možná by mi četba této knihy nezabrala ani tolik času (hlatala jsem ji totiž jedním dechem), kdybych si ji mohla vzít na cestu do Norska (bohužel, taková bichle se mi do příručáku jaksi nehodila...) a nezačala do toho ještě číst Mechanický pomeranč (o tom někdy v budoucnu). A možná, že by se její četba zkrátila i v případě, že bych si mnou podtržené části nečetla pořád a pořád dokola. 

Když jsem odcházela z knihkupectví , (příběh, který bych nazvala: "hon na atlasovu vzpouru", si radši nechám pro sebe, ale sehnání této knihy byl oříšek samotný, kdy, jak jinak, že ano, její koupě byla jedna obrovská náhoda. Někdo by řekl osud, ale na ten já nevěřím, takže tak..) nesla jsem si knihu, která stála 998 Kč, ale její cenu bych po jediném přečtení přehodnotila na miliony. 

Atlasova vzpoura se pro mě stala tím typem knihy (a doposud je jedinou ze tří knih), kterou byste na jejím konci přetočili zpět na začátek a nechali se unášet jejím skvostem znovu a znovu. Od začátku do konce, od začátku do konce. Do té doby, dokud byste plnohodnotně nenásali kouzlo vepsaných slov, sílu a filozofii příběhu, přesnost a porozumnění autorčina pohledu na svět. Kniha, u které jsem litovala, že mi není 80 let, abych si ji mohla nechat jako "poslední přečtenou" a už nadosmrti si uchovala TEN pocit, který máte po přečtení jakékoliv knihy, nezničený a nezapomenutý dalším čtením. Rozumíte mi ? 

Ačkoliv nemám ráda tlusté knihy, respektive, nedá se tak úplně říci, že je nemám ráda, jen jakýkoliv pokus o přečtení tlusté knihy vždy dopadl špatně, přesněji řečeno, nedopadl vůbec. (Bůh mi žehnej, teď čtu Murakamiho - 751 stran). Většinou jsem se do děje vůbec nemohla dostat, do knihy jsem se nutila a pořád čekala na nějaký velkolepý příběh, zápletku, cokoliv... to většinou nepřišlo ani po 200té stránce, tak jsem čtení jednoduše vzdala a sáhla po něčem jiném. (Omlouvám se Kate Atkinsonové (život za životem) a Markusu Zusakovi (zlodějka knih), určitě se k vám někdy vrátím). Atlasova vzpoura tohle všechno změnila. Upřímně, možná bych byla radši, kdyby neměla přes tisíc stran, ale přes dva tisíce. Na jednu stranu jsem se nemohla dočkat konce, kdy konečně odhalím poslední článek "skládačky", na druhou jsem pošetile doufala, že kniha nikdy neskončí. Začetla jsem se do ní už po prvních deseti stranách a vracela se k ní s houževnatostí, touhou a hlubokou oddaností. A taky se slzami v očích. Né, že bych řvala jako želva, tohle byl takový ten tichý, zoufalý pláč. Takový, který máte nikoliv, když v knize někdo umře, onemocní nebo se něco stane, spíš takový ten, který máte, když pohlédnete pravdě do očí, pravdě, kterou už znáte a máte ji v sobě už dlouho, jako jakousi bolest, kterou nedokážete popsat - jenže on to někdo udělá za vás a pak se z nepojmenované bolesti stane pojmenovaná, taková, která bolí ještě víc a vy víte, že popírat realitu již nelze, i přesto, že vás tak bolí. A při každém otočení listu, při každé myšlence, kterou jste věděli, ale nikdy nevyslovili, kterou jste si nikdy nepřipustili víte, že tohle je ten typ knihy, po které se váš pohled na svět, život, vztah, cokoliv.. opět změní. 

A mimo jiné jsem byla donucena několik týdnů přemýšlet nad tím, jaký je vlastně můj mravní řád a hlavně co je konkrétně pro mě největší ctností.

"Co se stane, když tvůrčí mozky ­­- vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, ti, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat?" Na to odpovídá Randová sama sobě a všem  svým čtenářům právě ve svých knihách. Já zatím četla jen atlasovu vzpouru, kde jako podání příběhu využívá science fiction odehrávající se v New Yorku. Randová jakožto stvořielka filozofického směru objektivismus zde staví na názoru, že vše, co je racionální je správné, že člověk má ke všem svým rozhodnutím používat právě rozum a nic jiného. Že iracionalita vede k záhubě a všeobecnému neštěstí. Prosazuje zde etický egoismus jakožto jedinou možnou cestu k všeobecnému štěstí. Popírá vše iracionální a staví na tom, že lidská mysl a myšlení samotné je jediná cesta k nalezení smyslu života. 

Randová je toho názoru, že realita je jen jedna, že ji nelze popírat a stavět nad nadpřirozený svět. 

"Přirozený svět zahrnuje vše,  co existuje, proto nemůže existovat žádný nadpřirozený svět."

"Současný stav světa je odrazem vlivu převládajících idejí: idejí mysticismu, sebeobětování a kolektivismu. Tyto myšlenkové proudy jsou v rozporu se svobodným lidským životem, řídícím se rozumem a ne domněnkami či fanatickou vírou v nadpřirozeno. Do tohoto stavu přivedla lidstvo filozofie - a jen filozofie je může vyvést ven."

Konkrétně v  této knize promítá svůj nesouhlas s dnešní kolektivní filozofií skrze záporné postavy (Jim Taggart, ...), kde ji svým způsobem zesměšňuje. Záporná postava dělá něco jiného, než říká, má chaos ve svých úsudcích, kterým v 90 procentech ani nevěří, veškerá svá rozhodnutí nechává na cizích lidech, podléhá sebedestruktivnímu jednání (které Randová tolik odsuzuje), kdy právě sebedestrukce je jedinou "radostí" daného jedince, přesto, že vede k jedinému - odsouzení k zatracení. Záporné postavy tak mnohdy získávají vlastnosti, kterými disponujeme i my a Randová se skrze ně snaží ukázat, jak směšně občas vypadáme. I já se s nimi (bohužel?) mnohdy ztotožnila a vzala je za své. 

Přesto, že jsou některé její názory a filozofie v rozporu s těmi mými, protože, přeci jen, já věřím v nadpřirozeno, propadám iluzím, neřídím se vždy jen rozumem, iracionální věci pro mě mají celkem velkou váhu  a, občas se dost ráda ukájím sebedestrukcí, knihu atlasova vzpoura řadím ve svém pomyslném žebříčku oblíbenosti do popředí, protože ji prostě a jednoduše považuji za dokonalou. A už se těším, až si přečtu další knihy Ayn Randové. 

Mám jen jedinou výtku - a to na překladatele, bohužel velká spousta gramatických chyb kazila celkový dojem. 

úryvky:

"Po celý jeho život platilo, že jakmile se definitivně přesvědčil o tom, že určitý směr je správný, touha se jím vydat následovala již automaticky. Co se to se mnou děje ? pomyslel si. Zdráhá-li se člověk udělat něco, co je podle všeho správné... není snad takiový nemyslitelný, nepředstavitelný duševní nesoulad samotným základem mravní zkaženosti? Přiznává-li vlastní vinu, a přesto necítí nic než chladnou, absolutní lhostejnost... nezrazuje snad vše, co bylo odjakživa motorem a pýchou jeho života?"

"Dávní filozofé byli povrchní", pokračoval dr. Pritchett po chvíli. "Teprve v našem století došlo k redefinici účelu filozofie. Účelem filozofie není pomoci lidem nalézt smysl života, nýbrž jim dokázat, že žádný  neexistuje."

"Myšlení je primitivní pověra. Rozum je iracionální idea."

"Pokud si myslíte, že myslíte, podléháte iluzi, jíž vytvářejí vaše žlázy, emoce a podle posledních výzkumů rovněž obsah vašeho žaludku."

"Čím více se naučíte, tím méně se dozvíte."

"Představuji si, že je to legrační. Dříve se lidé báli, že se provalí něco, co druzí netuší. Dnes se bojí, že někdo řekne nahlas něco, co vědí všichni. Ach, vy praktičtí, programatičtí lidé, napadlo vás někdy, jak málo by stačilo, aby se celý ten váš ohromný, složitý systém se všemi zákony a zbraněmi zhouril jako domeček z karet? Že by stačilo, aby jen někdo pojmenoval pravou podstatu vašeho počínání?"

"A to vám nevadí, že jsem porušil jeden z vašich zákonů?" "Inu, nač myslíte, že zákony jsou?"

"Vážně jste si myslel, že ty zákony píšeme, aby se dodržovaly? Vždyť my chceme, aby se porušovaly.  Nevinným totiž nejde vládnout. Stát má jednu jedinou pravomoc - zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže když není dost pachatelů, musí si nějaké obstarat. A tak začne stavět mimo zákon kde co, až už není možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil."

"Lidská mysl je kořenem všeho zla."

"Právě ono tvrdohlavé hledání smyslu života je důvodem, proč je člověk tak problémový. Jakmile si však uvědomí, že v nesmírném řádu světa nic neznamená, že jeho činy nemají na chod vesmíru sebemenší dopad, že nikterak nezáleží na tom, zda žije, či nikoliv, v té chvíli se stane mnohem.... tvárnějším. Musíte se povznést nad statické definice staromódního myšlení. Ve vesmíru nic statického neexistuje. Vše je proměnlivé." 

"To dá ale rozum, že pokud.." 

"Rozum, vážený pane, je tou nejnaivnější pověrou ze všech. Přinejmenším tento fakt již dnes přiznávají prakticky všichni." 

"Já ale pořád nechápu, jak můžeme..." 

"Trpíte totiž širocenou rozšířenou iluzí, že svět je možné pochopit. Dosud jste se nesmířil se skutečnostík že vesmír je fundamentálně v rozporu." 

"V rozporu s čím?" "Se sebou samým." 

"Jak... jakže?" 

"Má drahá, povinností myslitele není vysvětlovat, nýbrž dokázat, že vědomosti a znalosti jsou mimo dosah člověka."

"Jakmile to ale dokáže, co nám zbude?" 

"Instinkt."