jak jsem šla na východ slunce

Sedím na lehce nepohodlné židli, je kolem půlnoci a já mžourám do počítače, kde stříhám další video (zase o měsíc později, než mělo vyjít, achjo, Eliško.). 

"Tak hele, jak to zítra uděláme?" probere mě věta z rozmýšlení nad tím, zdali dám tuto scénu zrychleně nebo ne... "Co, jak uděláme?"

"Jak to uděláme s klíčema.." ptá se mě Janča, která se pomalu chystá ke spánku. 

"Co bys s nima jako chtěla dělat?" zůčastňuje se debaty Milan. 

"Máme jen jedny a všichni chceme odejít pryč, musíme se nějak domluvit, kdo je vezme, kdo se první vrátí a kdo zamkne.."

"No, běžte vy první a já tady pak nějak zamknu..."

"Ale Eliška jde dřív, jde se podívat na východ slunce k moři..."

"Ok, tak si je necháme na našem místě, dobrou!"

"Dobrou," odvětily jsme mu s Jančou skoro dvojhlasně. "A... pokud vstanu, půjdu s Tebou," mrkla na mě nenápadně a pak se ponořila do tmy. 

06:00 zvoní budík. 06:15 zvoní znovu a takhle zvoní ještě několikrát, než se opravdu vyhrabu z postele. (Ostatně jako vždy). Východ slunce vychází na 7:07, takže bych si měla máknout. Potichu se oblékám, jedna ponožka je jiná než druhá, no co no,.. než vzbudit ostatní, to půjdu radši i bez kalhotek... šup šup, ať už jsem venku. V kufru narychlo hledám foťák... bumfasohbjkvao rána jak z děla. OUČ, to se nemělo stát. Foťák mi padá z ruky. TO SNAD NE! Se zavřenýma očima se pro něj ohýbám plná naděje, že... hurá, žije ! (o tom, že jsem ho další týden rozbila v Budapešti zase jindy...). Ale taky ožil Milan, který se na mě zamračeně kouká, co tu vyvádím.

"Co tady blbneš tak po ránu?"

"Jdu na východ slunce, říkala jsem to už včera."

"Cože? Ty jdeš fakt na východ slunce? Ty sis nedělala srandu?"

"Nemám nejmenší důvod, proč bych nešla.."

"Ehm... za prvý, v tom případě jsi větší blázen, než jsem si myslel.. za druhý, můžeš spát ještě tak 4 hodiny a místo toho jdeš do týhle zimy, je tam nula stupňů a za třetí.. východ slunce? Žádnej nebude, neni vidět ani na krok.."

A tak s vlastním přesvědčením, tvrdohlavostí a umíněností odpovídám, že bude a odcházím do víru "velkoměsta".

A po chvíli dávám Milanovi za pravdu. Je půl osmý a východ slunce nikde. Byla taková mlha, že jsem neviděla ani to moře, natož slunce, ale to nevadilo. Protože jsem viděla (možná "viděla", protože nevím, jestli vidět je příhodné slovo pro koukání se skrz mlhu) tohle všechno a ač to možná působí sebevíc depresivně, bylo to jedno z nejkrásnějších rán, které jsem zažila a nejen zažila, ale doopravdy užila a prožila od začátku do konce. 

Stralsund, 4.října 2015

(více fotek po rozkliknutí článku)