minulost

"Půjdeš do prava, pak doleva, pak nahoru, pak znovu do prava, pak schodištěm dolů, zahneš do severní části budovy a najdeš levé křídlo, u něho se otočíš a půjdeš do prava, pak zase do prava, pak doleva........"

Wtf? Sakra, ať si ze mě přestane dělat srandu... seberu se a jdu za dalším. "Jak se dostanu k té doktorce?" "No,... je to hodně složitý, hledal jsem to asi tři hodiny, ať tam s Tebou jde někdo, kdo už tam byl..." "To nemůže, musím to najít sama.." "V tom případě půjdeš do prava, pak doleva, pak nahoru..... " "Tak Tomáš si nedělala srandu??"

Je ráno 8.10., počasí, že bys ani psa nevyhnal, ale přesto mi budík v 6:40 zvoní jako na poplach. SAKRA, musím k tý doktorce, jindy už to nepůjde... zvedám se a oblékám tak, jako bych se ploužila za vlastním stínem. Jedna ponožka sem, druhá tam... namalovat si obličej na xicht a ještě čaj, do té krásné nové termosky s liškama... kolik, že je?? SAKRA, nestíhám ani ten čaj, atak vybíhám z domu s myšlenkou, že "ten si dám někde cestou". čermý.

Přicházím na místo a hledám. Jak, že to bylo ? Do prava, do leva, do prava... sakra. Zmateně hledám v kabelce jméno doktorky a přesnou adresu. Hm, tady navigace z telefonu asi nepomůže... atak se vydávám směrem k prázdnotě a tajemnosti chodeb. Nikde ani noha, milion dveří, chodeb.. cože ? Proč je přímo na chodbě umyvadlo a záchod... bez dveří?.. Jakoby mi pomalu začalo docházet, že se ocitám úplně v jiné dimenzi, než na kterou jsem zvyklá. Staré dveře, francouzská okna, vše jakoby bylo sterilizované, ale někdy před sto lety a teď by se pohled na toto vyjímal v nějakém hororu z prostředí psychiatrické léčebny.

DVEŘE. a velký nápis MUDR *****. Jsem tu. Po cestě do čekárny jsem jak u vytržení. Na chodu jako kdyby někdo dal vše, co už nepotřebuje.. jé! Stará kartotéka.. a ty lampy.. skříňka, fotím všechno a jsem nadšená. CVAK CVAK CVAK, vcházím do čekárny. WOW, zůstávám stát s pusou otevřenou. Tuhle lavici jsme měli doma, tyhle křesla jsou jak z pelíšků.. cože, ta váha ? Na tu si pamatuji, když mi bylo tak pět. Jakoby mě někdo vzal a postavil do minulosti. Z myšlenek mě vytrhne až vibrující telefon. smska. "Kde seš ?" - Tomáš. Doprčič, kdybych vstala dřív, tak bych to stíhala. ZASE POZDĚ. Kouknu na lidi kolem sebe. tři přede mnou. Ti poklidně sedí a nevzrušeně koukají do země, asi jsou na tento interiér zvyklí. Přemýšlím, co se jim asi honilo hlavou, když tu byli poprvé... No, to je jedno. Rychle naťukám do telefonu: "Nestíhám, jsou přede mnou ještě tři lidi, promiň."

Sedám si na lavici a snažím se vstřebat kouzlo interiéru, kouzlo okamžiku... DALŠÍ, ozve se ode dveří, z kterých vykukuje žena středního věku, v brýlích a velkým culíkem. Kouknu se na lidi kolem sebe. Zvedá se blonďatá, hubená slečna. Tak šup šup, nemám času nazbyt, honí se mi hlavou. 5 minut, 10 minut... 20 minut.... No, to snad neni možný, jak je tam dlouho... co tam dělá? Jestli to takhle bude trvat všem třem přede mnou, tak mě Tomáš roztrhne vejpůl. A začíná myšlenkový pochod v mé hlavě na téma "Nauč se chodit včas, vstávej dřív,..." a takové ty sebevýčitky, které se objevují vždy, když si kapánek přispím...

Vyndávám z kabelky knihu, interiérem už jsem se pokochala. Škoda, že je tu tolik lidí, jinak bych už fotila... No nic, začnu pokračovat ve čtení na straně 30, kde nacházím záložku. Bla bla bla bla... DALŠÍ, ozývá se opět ze dveří. Hurá! Tak snad tam tato paní nebude dlouho. Pak už to běží jako na běžícím páse, vyleze jeden, jde druhý. Ozve se poslední DALŠÍ, než půjdu na řadu já. V čekárně jsem sama. Konečně! Už vytahuji telefon, abych si interiér vyfotila, když se do čekárny vřítí starší muž a sedá si naproti mě. Hm, tak zase nic, říkám si v duchu, nasazuji sluchátka a skláním hlavu k další stránce z Orwellovy farmy zvířat.

"Moc krásný klobouk."

"Děkuji."

"Trochu mi to připomíná Harryho Pottera."

"Nejste první, všichni se vždycky smějí, že jsem Hermiona."

"Vůbec to ale nemyslím zle, moc vám sluší, jen se to v této době už moc nevidí."

"Já vím, už si ani nevšímám těch divících se pohledů na ulici, nevnímám to.."

"Dřív to bylo tak normální, ženy nosily klobouky neustále. Bylo až divné, když ho neměly."

"Někdy bych si přála žít v té době, už jen tahle čekárna mi přijde tak dokonalá, historická."

"A byla jste už někdy vevnitř ?"

"Ne."

"Tak to budete koukat (upřímně se pán zasměje), je to jako z filmu sestřičky. Pani doktorka dokonce ještě používá psací stroj.. a ty staré kartotéky, lampy nebo ten přístroj na měření zraku. A ta váha! Na tu si pamatuji, když jsem byl ještě malý kluk."

"Já taky, dlouho jsem to nikde neviděla !" :D

....

Začnu se s pánem bavit s takovou samozřejmostí, až mě to samotnou zaráží (většinou se s cizími lidmi nebavím). Zjišťuji vše možné, s čím jde k doktorce, kde bydlí, jaké hodinky se dřív nosily, jaké nosil on, dostáváme se k historii značky prim, mluví o tom, jak se náhodou dostal k téhle paní doktorce, o tom, jak kdysi pracoval v novinách a jak strašně ho to bavilo. Jak retušoval slavným celebritám vrásky a kruhy pod očima. Vyprávím mu o své blogu a o tom, že retušovat fakt neumím, že i když mám photoshop, je to pro mě španělská vesnice, načež mi začne vyprávět o tom, jak se dřív retušovalo, když nebyly počítače, jak to bylo složité a jak je úsměvné, že mně přijde photoshop těžký, když moderní technologie je tak daleko a dřív to bylo vše tisíckrát těžší. Mluví o tom, jak se své milované práce musel vzdát a co dělá teď... mluvili jsme a mluvili. O minulosti. Nikdy se mi to nestalo. Vždy jsem se kontaktu s cizími lidmi vyhýbala. Teď vím, že to byla chyba. Byla jsem tolik obohacená o to, co mi řekl. Celé to ráno bylo tak zvláštní. To prostředí, on, ten rozhovor i paní doktorka. 

DALŠÍ. Hodím na pána výmluvný pohled a mířím do ordinace. Následně zjišťuji, že jsem ještě víc barvoslepá, než jsem bývávala, ale přesto na toto téma vtípkuji. 

Po pár minutách vycházím z ordinace, podávám pánovi ruku a děkuji za příjemný rozhovor, přeji hodně štěstí a on mi oplácí stejnými slovy. V rychlosti vybíhám z čekárny, naposledy se obracím na tu starou kartotéku, snad proto, abych si ji ve své paměti uchovala dlouho a vytahuji mobil. "Už se řítím, Vendy." píšu rychle Tomášovi.

Jen sem tím chtěla říct, že ačkoliv to tak nevypadá, jsem celkem introvert. Nebo možná jak kdy, nevím. Život mě prostě tak nějak naučil nevěřit hned všemu a každému, nevybavovat se s leckým a nepouštět si nikoho k tělu. Jako bych si tedy za těch několik let kolem sebe vytvořila neviditelnou bublinu a nikoho do ní nepouštěla (ale, tak tu má asi každý). Moje jako by byla tisíckrát tlustší než tak, jak má opravdu být. Nerada jsem se bavila s cizími lidmi, obtěžovalo mě to, neposlouchala jsem je a dávala sluchátka na plné pecky, aby bylo zjevné, že nemám zájem o cokoliv, co mi chtějí sdělit. Pokud jsem například na nádraží potkala někoho známeho. Třeba spolužáka ze základní školy, utíkala jsem pryč, protože jsem nestála o jakýkoliv rozhovor, o cokoliv, co by mi mohl říct, nenáviděla jsem předstírat zájem, atak jsem se časem dělala, že jsem neviditelná. I když jsem byla dost viditelná. 

Poslední dobou, jakoby do mě někdo kopl nebo netuším, ale přicházím na víc a víc myšlenek, věcí, nápadů,... měním svoje přesvědčení a snažim se víc realizovat věci, než jen o nich přemýšlet. A tak jsem se začala bavit s cizími lidmi. Jen tak. Protože, je to ten nejlepší způsob poznal lidi, kultury, názory, vzpomínky a poznávat svět a lidi skrze chyby, minulost a vzpomínky ostatních, možná těch chytřejších. A, tak se mi hromadí poznámky v mém pomyslném sešitě, vizitky v mé peněžence a kontakty v telefonu. A já je předávám dál. Lidem z mé rodiny a přátel. 

Jste otevření ? pozitivní a nebo negativní ? jací jste vy? chcete to někdy mít jinak ? 

♥