velké snění

Už odjakživa jsem byla člověk, který je rád sám. Sám se sebou, sám se svými zálibami, sám s tím, co miluje, sám s tím, co chce, sám se svými problémy, sám se všemi vlivy vnějšího světa a hlavně sám se svými myšlenkami. Někdy toho bylo až moc. Moc je možná slabé slovo. Bylo toho až příliš. Pak se začalo stávat, že jsem nedokázala žít sama se sebou, vlastní myšlenky mě zabíjely a občas jsem se až nenáviděla. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Většinou psychický kolaps. Nedokázala jsem být sama se sebou, ale ani s lidmi. A tak se v mém mozku po čase vytvořila taková malá "dovolená" od tohohle všeho. Cestování. 

Určitě všichni víte, že si mozek po čase veškeré vaše myšlenky a činnosti zapamatuje a postupem času je považuje za automatické. Někdo má problém, tak mu mozek hlásí "jdi běhat". Jinému zase říká "vezmi si prášek", dalšímu zase "běž do baru", atak dále (určitě je toho milion a našlo by se i dost zvláštností). U mě si mozek vytvořil automatiku na "vypadni ze všedního života, ujeď!" O tom jsem mimo jiné mluvila i tady. (vlastně psala, ehm..). 

Co tím ale vlastně chci říci....

Vždy jsem chtěla cestovat, byl to můj sen, vlastně dodnes je mým snem procestovat celý svět. Nejradši bych se tím živila :D. Kdysi dávno mi to přišlo jako velký sen, ale teď vím, že nic není nereálné, pokud o to doopravdy stojíte. A já o to stojím hodně, vlastně je to v mém životě jedna z pěti hlavních priorit. Problém byl v tom, že nejprve nebyly peníze. Když peníze byly, nebylo s kým jet. Ostatní, které jsem na svém pomyslném seznamu řadila do "cestovatelských přátel" buď neměly peníze, čas a nebo naopak měly jiné přátele, přítele a závazky a nebo ještě jinak, lákali je úplně odlišné destinace a měli jinou představu o cestování. Mnohdy jsem byla tak zoufalá, že jsem lidi prosila, přemlouvala, platila cesty, jen abych dosáhla svého. Svých snů, ve kterých mě sice ostatní podporovali, ale nebyli ochotni (nepotřebovali) je absolvovat se mnou. Ano, proč taky, vždyť je to zbytečná ztráta času, oni mezitím mohli pracovat na svých snech, těch odlišných od těch mých. 

A tak jsem po čase přemýšlení začala realizovat své sny úplně sama. Spojila jsem užitečné s potěšením. A také svůj komplex s jeho léčením. Začala jsem cestovat sama. Má to vlastně spoustu výhod. Můžu chodit kam chci, můžu tam být jak dlouho chci. Fotit si co chci a užívat si chvíle samoty. A až mě to začne štvát ? Tak se prostě vrátím zpět, bez omezení, bez braní ohledů na kohokoliv jiného. A tak jsem si začala plnit jeden svůj velký sen, a jak to většinou bývá, jakmile se začne naplňovat jeden, začne se objevovat další. A tak jsem začala znovu snít. O tom, že najdu někoho, kdo tohle všechno absolvuje se mnou. Komu se budou líbit stejné země a kdo nebude chtít zůstat delší dobu na jednom místě. O někom, kdo se mnou procestuje celý svět a pak se se mnou usadí v obrovském domě, plném krásných dětí, dvou psů a hlavně lásky. (no, ehm.... to jsem trochu přeskočila :D..)

Jen jsem tím chtěla říct, že pokud máte nějaké sny (a může jich být milion), určitě nečekejte na něco, někoho a jděte jim naproti jen vy samotní. Uvidíte, že to ostatní přijde samo. Já seděla na prdeli několik let a čekala, až se něco změní. A? Nezměnilo. A tak jsem to začala měnit já a i když to mnohdy není jednoduché, vím, že jsem těm snům blíž a blíž. 

Jaké jsou ty vaše ? A jak jste k nim dospěli ? :)

♥

creepers EBAY.com/ skirt BERSHKA/ t shirt PRIMARK/ bag H&M/ sunglasses C&A

photos by Ondra Bravenec