pondělí 7. prosince 2015

jeden rok

Stojím si takhle v říjnu na této pláži a přesto, že právě prší, nevadí mi to. Cítím, jak mi kapky stékají po tváři, dopadají na můj oblíbený kabát a prosakují mi až na kůži. Přesto, že déšť neustále zesiluje a studený vítr ze severu mi zalézá pod kůži, nedokážu se pohnout z místa a nebo se jít zahřát. Koukám doslova do nekonečna a cítím se skvěle jako nikdy. Přemýšlím, že ačkoliv většina lidí by na mém místě ani nevylezla z domu, kdyby nemusela, já dobrovolně stojím, promočená od hlavy až k patě, na tomto místě se zavřenýma očima a přemýšlím. I přes špatné počasí se cítím nejlépe za poslední dobu a stejně jako se kapky deště dostávají na povrch mé kůže, mé myšlenky se zase dostávají do hloubi mé duše. Říkám si, jak jsem vlastně hrozně spokojená a šťastná, že mám to, co jsem vždycky chtěla a vesměs si nemůžu na nic stěžovat. A také přemýšlím, jak dlouho mi tento pocit vydrží, respektive, jak dlouho jsem schopná si dovolit cítit se šťastně, protože mé podvědomí a já asi prostě nedokážeme zůstat jen tak šťastně, delší dobu. Abyste to dobře pochopili, moje vnitřní já prostě nedokáže nepřemýšlet. Je neustále v běhu a když se nic neděje a cítí se šťastně, prostě si samo začne vytvářet myšlenky v takové hloubce, abych nad nimi začala trávit veškerý čas a hlavně takové myšlenky, které mi dávají nové podněty k novým názorům, ale k takovým, ze kterých jsem já sama nešťastná a musím je řešit, což mi zabere dalších pár měsíců, let, dokud nebudu znovu spokojená a pak se po nějaké době zase začnou objevovat a to samé dokola... Abyste to nechápali špatně, já o to nestojím, ale moje povaha, osobnost a skrytí démoni v mé mysli to tak chtějí. Bohužel, možná bohudík, ale o tom zase v jiném mém článku... 

Přemýšlím o tom, jak strašně se můj život od října minulého roku změnil. Čím víc jdu do hloubky mé mysli, tím víc odkrývám, že všechny tyto skvělé věci, které se mi momentálně dějí, jsou výsledkem jednoho roku, kdy jsem se cítila ztracená nešťastná a zraněná. Všechno tohle začala konkrétně 15.října minulý rok, kdy mi můj tehdejší přítel řekl: "Už s Tebou nechci být." Po těchto slovech jsme se ještě chvíli procházeli a mluvili o všem možném, já mluvila o svých snech. Na otázku, co je mým největším snem jsem odpovídala, psát a u toho cestovat. Když mi řekl, že ví, že toho docílím, vysmála jsem se mu. Taky mi řekl, že jednou dojdu k tomu, že je dobře, že to takhle dopadlo, že si na tom časem najdu všechna ta pozitiva. Nevěřila jsem. Protože jsem prostě a jednoduše byla zaslepeně nešťastná. A (jak je mým dobrým zvykem), tenhle svůj pláč a smutek nad tím vším jsem ve své mysli a do svého podvědomí odložila někam hodně daleko. Jenže mi bylo jasné, že když stále budu pokračovat ve stejném životě jako předtím a nezaměstnám svůj mozek něčím jiným, tento můj smutek mě dožene hodně brzy. A tak jsem začala jednat. Autoškola, tu jsem odkládala roky. A tak jsem se do ní přihlásila. Podala jsem výpověď ve své tehdejší práci, protože jsem tam byla strašně nešťastná, začala jsem točit videa, což jsem chtěla dělat už strašně dávno a i když tohle všechno hrozně dlouho trvalo, nakonec to dostalo svůj směr i řád. V květnu tohoto roku jsem konečně měla spoustu času sama pro sebe a tím pádem i čas pro ten můj smutek, který mě tehdá přeci jen dohnal. Ale to nevadilo, prohloubilo to moje myšlenky a já se začala rozhodovat jinak. Začala jsem si utvářet svojí vlastní vysněnou budoucnost a svojí osobnost. A hlavně jsem se začala chovat tak, jaká doopravdy jsem, protože už jsem nepracovala kolem 200 hodin měsíčně jako 4 předchozí roky a měla jsem čas si uvědomit a zamyslet se nad tím, kdo jsem. Což bohužel mělo za následek to, že se pár lidí v mém okolí neztotožnilo s tím, kým jsem doopravdy (celou dobu) byla a uznávalo jen to mé já, které se ukazovalo navenek. A tak jsem je ztratila. Ale to k životu patří a vesměs i tohle tak mělo být a stát se pro to, abych mohla najít lidi, které tohle všechno pochopí :). 


Rok se s rokem sešel a já tady teď stojím na pláži v Binzu a mám téměř vše, o čem jsem mluvila. Za rok. Měla bych to už dávno, jenže jsem byla moc pohodlná a líná vyjít ze stereotypu... a taky jsem měla strach. Strach ze změn a z otevřené budoucnosti. 15.říjen tohle všechno změnil, aniž bych vlastně chtěla. A i když jsem z toho tehdy byla strašně nešťastná, dnes s jistotou odpovídám, že ten rozchod byl zatím to nejlepší, co se mi v životě stalo. Protože mě za pouhý rok posunul těsně k mým snům, posunul někam, kde se cítím šťastná jako nikdy v životě. S jinými hodnotami, lidmi a okolnostmi, ale šťastná. Tohle všechno se mi honilo hlavou, právě tady, když mě napadlo si tu krásu vyfotit. A tak jsem vyhrabala svůj iphone 4s, který už pár let dosluhoval a chystala se ho odemknout. V tom dešti mi ale přestal fungovat a ještě mi vypadl home button, který jsem už nenašla. No co, aspoň se už nebudu vymlouvat, že si nekoupím nový telefon, dokud tento nebude fungovat.

Přijíždím do České republiky a s Ondrou jdeme koupit nový telefon. Hned běžím domů, abych ho připojila k itunes a stáhla do něj veškeré kontakty, fotky, dokumenty, poznámky a vše ostatní ze starého telefonu, ze staré zálohy. Když je to konečně hotové, chystám se Ondrovi zavolat, abych mu řekla, že vše proběhlo v pořádku. Když beznadějně hledám jeho jméno v kontaktech, dochází mi, že tady je něco špatně. Kouknu do fotek, zpráv a emailů a dochází mi, že poslední zálohu telefonu jsem provedla někdy na konci září 2014. Koukám na poslední tři nepřečtené zprávy z té doby. Jsou od tří lidí, se kterými již nejsem v kontaktu. To samé v obrázcích. Fotky z mé bývalé práce... a s lidmi, se kterými se nevídám. Nemůžu uvěřit tomu, že Ondra v mém životě nebyl, moje spřízněná duše, člověk, kterého jsem hledala celý život... a pak mi začne docházet, že jsem se s ním seznámila díky tomu, že se se mnou rozešel přítel. Protože tehdy jsem napsala tohle a na základě toho mi Ondra napsala a začali jsme se spolu bavit. A čím víc jsem se probírala telefonem, kde mi chyběl jeden rok, tím víc jsem si uvědomovala, že to, o čem jsem přemýšlela na pláži v Binzu byla pravda. Že se můj život převrátil vzhůru nohama, změnil se od základů a kdyby tehdy jeden jediný člověk neřekl větu "Už s Tebou nechci být." bůhví, kde bych teď byla. 

Je vám všem asi jasné, co tímhle svým příběhem chci říct. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré a já s tím souhlasím. A jak jsem už psala na asku, člověk se někdy musí odhoupnout od dna, aby se našel, aby se změnil, aby byl šťastný a nebo byl alespoň na cestě ke štěstí, ke svým snům a k lidem, které na něho čekají stejně tak, jako on na ně. Možná to vždycky neuvidíme hned. Možná to někdy neuvidíme ani za ten rok, ale až za pár let, ale je důležité ke všem věcem přistupovat jako k výzvě. Výzvě života, která nám vždy něco přinese. Ať je to dobré nebo špatné, vždycky je to k něčemu. Alespoň mně ano. 

10 komentářů:

  1. Jako bych četla svůj příběh... U mě to jsou už tři roky, co mi tehdejší přítel řekl tuhle větu plus to, že to dělá hlavně pro mě a byla to pravda do puntíku. Pár týdnů jsem se sbírala, ale od té doby nebylo čeho litovat. Pustila jsem se do spousty nových věcí a to mi dodalo potřebné seběvědomí, abych i teď opustila skvělou práci a šla ještě dál, byť s nejistým výsledkem. Držím palce, ať se Ti plní další sny a ráda budu číst další podobné texty.

    OdpovědětVymazat
  2. to ja som Ti písala na Asku tú otázku.. zvláštne, moja položená otázka jednej cudzej žene a tvoja odpoveď mne, cudzej ženskej a ako nám to obe zmenilo život :)
    Ďakujem Ti za to.
    Cmuk.
    Biba

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. uuhhh, tak tento komentář mě naprosto dostal a zase jsem měla co dělat nad ním přemýšlet... a přemýšlím stále.
      Děkuji Ti, že jsi mi tu otázku položila a tím mi změnila život, neskutečně děkuji.♥

      Vymazat
  3. Šíleně mě to inspirovalo. Udělala jsi krok, který já se bojím udělat už několik let a strašně tě za to obdivuju. Doufám, že v životě se ti bude dít jen to krásné a jsi pro mě nádherná osobnost. Měj se moc krásně!

    OdpovědětVymazat
  4. To je nádherný článek, který krásně dokazuje, kam se člověk může dostat a taky jak silná jsou slova. Jsem za tebe moc ráda ♥
    Young, wild and free

    OdpovědětVymazat
  5. No jéje, tohle se tak krásně čte a neuvěřitelně se s tím ztotožňuju. Nějaké dva měsíce zpátky se semnou rozešel přítel, jedinej člověk, kterýho jsem kdy milovala a to šíleně moc. Nejspíš jsem byla zamilovaná jen do iluze o něm, jak teď zjišťuji. Už jen způsob jakým se semnou rozešel byl šílený a celkově, co rozchodu předcházelo a co se dělo po něm, mě z té zamilovanosti dostalo sakramentsky rychle. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně ani nebyla šťastná, ale byla jsem zaslepená a začínala se kvůli němu hrozně měnit. Cítila jsem se jako troska, cítila jsem se zbytečná a získala pocit, že to všechno byla moje vina. Opak byl ale pravdou.
    Bylo to to nejlepší co se mi mohlo stát, konečně nemusím kolem někoho skákat a strachovat se, jestli se na mě nebude zlobit kvůli tomu, že půjdu na víno s kamarádkou, i já jsem našla svoji spřízněnou duši, poznala spoustu nových, úžasných lidí, konečně žiju, pracuju na sobě, jsem neustále něčím motivovaná, studuju to, co mě strašně moc baví, jsem pořád příjemně zaneprázdněná a cítím jak se posunuju dál a vím, že mě ten rozchod hodně posílil, otevřel mi oči, konečně začínám poznávat svoji cenu a vážím si sama sebe, což se mi bohužel po boku bývalého přítele nikdy nedařilo. Takže ano, všechno zlé je vždy pro něco dobré, snad jen příště nebudou muset věci zajít do takových extrémů, abych se probrala. :)
    Měj se krásně <3 Tvá jmenovkyně :D

    OdpovědětVymazat
  6. jééé Eliško, stašně ráda si u tebe přečtu takové články, všimla jsem si, že teď děláš to, co chceš. Sama se bojím, že se mi stane něco podobného, ale někdy si to tajně přeju, vyjet z pohodlí toho, co mám, k něčemu, co bych opravdu chtěla a čím jsem starší, tím hůře to jde... Přeji ti, ať ti spokojenost vydrží co nejdéle, mám to totiž podobně a snad sama si škodím, abych nikdy nebyla v pohodě a šťastná.

    OdpovědětVymazat
  7. ach, tohle se tak nádherně čte!! mám za tebe neskutečnou radost, vážně! pamatuju si, jak jsi byla nešťastná, na twitteru a tak a nedokázala jsem pochopit, proč v práci neskončíš a něco nezměníš, je pravda, že čím jsem starší, tím víc si uvědomuju jak těžký tohle je..ale můžu tisísckrát potvrdit že mít v životě lidi, kteří nás nedělaj štastný, je k ničemu a je to lepší bez nich.
    měj se krásně a ještě krásněji a ať se ti splní i všechno ostatní!!!
    (a doufám že napíšeš knížku nebo tak, píšeš skvěle! <3)

    OdpovědětVymazat
  8. Úžasný článek, který mi naprosto mluví z duše:)
    Měla jsem to stejně - když se se mnou před dvěma lety rozešel přítel, myslela jsem si, že mi odešla má pravá láska. Po nějaké době jsem se z toho vzpamatovala, ale ve vztazích jsem se jen plácala.. Dokud jsem nepotkala někoho, kdo mi přinesl štěstí. A já jsem konečně pochopila, že všechno je přesně tak, jak má být :))

    OdpovědětVymazat