"Ale když nasloucháme odpovědím někoho jiného, vlastně toho člověka neposloucháme. Zatímco mluví, posloucháme sebe, jsme to my, kdo říká, že tato část je pravda a tohle je hloupost. "

- Richard Bach, úryvek z knihy most přes navždy

A M S T E R D A M, část druhá

Naše Amsterdamské dobrodružství začalo už ráno při cestě na letiště. Málem jsme totiž se ségrou letadlo nestihly :D. Bože, jak já špatně snáším tyhle stresové situace. Taky znáte ten pocit, kdy je ve vás opravdu jen malá dušička a máte strach, že se všechno, na co se těšíte, zhroutí kvůli špatné organizaci/ zaspání/  a prostě blbým dvaceti minutám ? Nervózně přešlapujete z jedné strany na druhou, snažíte se zadržet hodiny, ale nějak to nefunguje.. a tak spoléháte na to, že se nad vámi přece jen slituje ten "anděl strážný" a vše dobře dopadne. 

"Na dálnici je zácpa,.. ráno jsem tam jela se svojí studentkou.." říká moje lektorka z autoškoly, která nás nakonec vyzvedává a odváží na letiště. Už teď jedem pozdě a to se musíme ještě stavit v železářství pro zámek na kufr.... jak tohle dopadne, honí se mi hlavou. Ségra rychle vybíhá z auta se slovy: "Jen vezmu ten zámek a hned běžím." 5 minut, 10 minut... ani si nedovedete představit, co se odehrává v mé hlavě. Lektorka z autoškoly se se mnou snaží domluvit na termínu zkoušek, ale já se vůbec nedokážu soustředit. Hlavou se mi honí jen DOPRDELE DOPRDELE, kde je tak dlouho, vždyť to nikdy nemůžeme stihnout. Snažím se ségře zavolat, ať se na ten zámek vy***e, ale nervozitou se mi tak klepou ruce, že nedokážu namačkat její jméno, když v tom se na obrazovce objeví "Ondra ♥ vám volá". Zvedám telefon s nadějí, že kluci taky ještě nevyrazili. 

"Ahoj, kde jste ?"

"Ty vole, my jsme ještě v Radotíně, nestíhačky,.. kde jste vy?"

"My jsme už na letišti."

Ta rána, kdy mi veškerá naděje spadla do klína musí bejt slyšet až do Ameriky.

"No, tak to se zbláznim, my to možná nestihnem... zavolám pak, ségra už běží."

A najedou se řítím dálnicí (ani radši nebudu zmiňovat číslo) *** km/h, kdy mám pocit, že každou chvíli omdlim a nebo se pozvracim. :D. Když už tam skoro jsme a já zjišťuji, že se odbavovací brána zavírá až za 20 minut, vracím se k normálu a uklidňuji se, že přeci jen mám asi strážného anděla 24/7 nad sebou, když v tom... odbočujeme na špatný terminál a celé letiště objíždíme znova. SAKRA.

O několik minut později....

Zběsile vybíhám z auta, se ségrou popadáme kufry a řítíme se k hlavní tabuli. Super, odbavovací brány otevřeny, č. 203 a 204. Jupí, jupí... ale raduji se předčasně. No jak jinak taky, tenhle výlet je evidentně od začátku prokletej. Já nemám letenku. Mojí letenku má Lukáš. A Lukáš je kde ? Ihned lovím telefon a volám. "Hele Luky, já potřebuju svojí letenku, potřebuju se odbavit. Jak neodbavujeme? Já mám ale kufr. Cože ? My máme mít jen příruční zavazadlo? Ségra má 18 kg kufr vole :D. Aha, ok, běžím tam."

"Lukáš je v mekáči, běžím tam." řvu rychle na ségru a běžím, až popadám dech. 

Naštěstí, pán na letišti nám kufry odbavil, i když jsme se ségrou vypadaly jako dva tataři, protože například její rozhovor s ním vypadal asi takto:

"Slečno, máte nějaké zavazadlo k odbavenní?"

"Cože ? Ne, tady je můj kufr."

AHA, že ano. Chudák z nás byl asi tak zoufalej, že radši mlčí a odbavuje kufry, než aby se dohadoval s dvěma "blondýnama."

Konečně sedíme v letadle, výlet může začít. I když při vzletu doslova brečím (něco mi totiž spadlo do oka), celý průběh letu probíhá bez dalších problémů (so much win :D) a my ladně dosedáme na Amsterdamské letiště. Vyzvedáváme si naše těžce odbavené kufry a vyrážíme do centra. 

Když vylejzáme z metra, soustředíme se my dva s Tomášem jen na jednu věc. Jak se dostat co nejrychleji k hotelu... zapáleni do přemýšlení a mapování jsme ani nepostřehli, že se ségra přes turnikety nemůže z metra dostat. Ach ano, problémy číslo dvě, můžete začít. 

"Hej počkejte, Verča se nemůže dostat z metra ven."

"Cože ?" Doslova umírám smíchy. 

A opravdu. Ségra si jakousi kartou pípla odchod z metra, když v tom jí tam proběhl jakýsi malý černoušek, který jí to něčím zablokoval a zase proběhl zpátky. Teď seděl nad námi na schodech a smál se, až se za břicho popadal. I se svými kamarády. 

"Zkuste jí to někdo pípnout z druhé strany."

A ségra s obrovským kufrem vybíhá proti nám. ĎOUCH, rána jako z děla. Turnikety jí skříply i s kufrem. Takovýto pokus se opakuje ještě tak třikrát, kdy ségra zoufale běhá sem a tam a my na druhé straně řveme smíchy. 

Uběhne pár minut a zkoušíme pokus č.676465798, podávám skrz terminál ségře svojí kartu a ta jí zkouší odpípnout. Hurá, ségra probíhá otevřenými turnikety a s vítězoslavným výrazem. Tak, to bychom měli, teď se ještě dostat ve zdraví do hotelu. 

Pokračování v další části a pro více fotek rozklikněte článek :).

Když jsem tvořila článek za rok 2015 (TADY), zjistila jsem, že je strašně moc fotek, které jste vůbec neviděli, protože jsem tak nějak pozapomněla dělat ty moje random články plné fotek. Přitom jich tady vždycky bylo strašně moc a hrozně vás bavili. Tak bych v nich ráda pokračovala, i když přeci jen, tak trochu jinak. A to v téhle podobě, která mi teď tak nějak vyhovuje víc :). 

VIDEO: prosinec 2015

PROSINEC.

Nestíhačky.

Tetovačky.

Chaos.

Zmatek.

Zdravotní komplikace.

Pohotovost.

Příjezd Niky ♥ do ČR.

Vánoční šílenství.

Ruční výroba dárků.

A zase nestíhačky.

A někde mezi těmito světly v mnoha tunelech - Berlín. Berlín jako nejlepší párty roku 2015, Berlín jako třešnička na dortu roku 2015, Berlín jako obrovská vzpomínka plná tepla od srdce, protože takhle dobře jsem se taak dlouho neměla ♥. Ale o tom až jindy. Teď je to o celém prosinci a tadááá, tady jsou kousky z něj. 

♥