8.11.

"Naše Eliška ale bojuje dál, i když má střevní potíže.." 

Tak zní jeden z mnoha popisků v našich rodinných albech, k fotce, kde běžím po kladině na závodech v gymnastice. (ano, mimo jiné jsem dělala i tu a naše družstvo dokonce vyhrávalo!..) 

Před nedávnem jsem koukala na nějaké fotky, myslím zrovna, když jsem pro vás chystala článek Šumava a byla tam opravdu moc moc krásná fotka mojí maminky. Prostředí, světlo, ona v pohybu, pejsek před ní, dech beroucí nádhera. Okamžitě jsem se do té fotky zamilovala a upravila ji i na blog. Potom jsem seděla v obýváku a volám na mamku: "Koukej!" a ukazovala jí fotku. Byla nadšená a hrozně se jí líbila. Ukázala jsem jí ještě pár dalších, které jsem měla ve složce Šumava - blog, ale ona toho chtěla vidět víc. Říkám: "Zbytek mám jinde, tohle je jen na blog." "Cože? Na blog? Tam mě přeci nemůžeš dát!!!" - a také, že v tom článku nebyla :). Nevadí, ta fotka je nádherná, atak jsem začala přemýšlet, že bych ji mamce nechala vyvolat. Pochod mých myšlenek se tak udál směrem k Vánocům a já začala přemýšlet, že bych mohla udělat nějaká fotoalba s fotkama, které má mamka ráda. Tak, jako se to dělávalo dřív. Jak ona to dělávala. Tím se mi začaly vybavovat ty miliony fotek, které mamka pečlivě třídila, dávala dohromady, kupovala alba a rozdělovala je do nich, psala popisky, datumy a místo, kde byla fotka pořízena. A tak jsem se sebrala a šla si je všechny prohlížet. Už jsem to dlouho neudělala. Většinou se na ně kouknu tak jednou za dva roky. Zabere mi to kolikrát i celý den.

 Doba se posunula jinam. Fotky se místo na fotopapír přesunuly nejprve na diskety, pak na cédéčka a teď je buď máme na externím disku, flashce a nebo rovnou v počítači. Je fajn, mít je někde zálohované, narozdíl od těch tištěných je mnohem jednodušší udělat kopii. A kdyby se náhodou stalo nějaké neštěstí (třeba požár), fotky z fotoalb už nikdy zpátky nedostaneme, kdežto ty zálohované někde na internetu ano (v případě, že by nám shořel i notebook a vše ostatní). Někdy mi ale přijde, že my jsme tím požárem moderní doby. Zabíjíme vzpomínky neustálým předěláváním jejich zvěčnění. Fotky se různě mění, předělávají ve photoshopu, přetahujeme je sem a tam a (já teda určitě) občas už ani nevíme, kde a co máme. Kdy se to událo, kdo tam byl, opravdu měl ten barák takovou střechu nebo ji někdo upravil na počítači ? Dá se vůbec v této době věřit alespoň něčemu, co vidíme na foce? Kam až je tato doba schopná zajít a kam až my jsme schopni zajít proto, abychom udrželi krok s moderností ? Když nejsem ani schopná udělat si pořádek ve složkách notebooku, kde nemůžu nic dohledat a na ploše se mi válí miliony fotek a složek, které nedokážu ani popsat ? Budu si za x let pamatovat kdy a kde se co událo , když nejsem schopná složku ani pořádně zařadit ? 

A i když mi chybí tištěné fotky a ty popisky a dokonce o tom tady píši, vím, že dál budu vrstvit složky v počítači, budu pořizovat kvanta a kvanta fotek, které si třeba ani neprohlídnu a později je budu mazat, protože je prostě nemám kam zařadit. Udělat fotku mě totiž už nic nestojí a její úprava jakbysmet. Možná proto nemá tu správnou hodnotu, vážnost, protože jde vždycky předělat, vymazat, upravit. A ačkoliv je mi líto, kam se tato doba posunula, já jdu a půjdu s ní, protože bohužel už to jinak nejde. A nebo jde, ale stojí to spousty peněz, námahy a kolikrát je to bezpředmětné. Bohužel.

 

triple sole creepers UNDERGROUND/ jeans SECOND HAND/ watch POLJOT/ sweater SECOND HAND/ bag LINDEX

photos by Ondra Bravenec