Šumava

Smysl vidět krásu máme každý. Od novorozeněte máme všichni stejné sklony k tomu, abychom ji doopravdy viděli. A tato možnost i schopnost "vidět krásu" se postupně mění. Podle toho, kde vyrůstáme, s kým vyrůstáme, co máme možnost vidět (ve skutečnosti, ale i z televize, z obrázků). Ale hlavně vycházíme z toho, kdo nám o kráse řekl a co nám o ní řekl.

Krása v obecném slova smyslu určitě existuje. Třeba zatmění slunce je všeobecně považováno za něco krásného (možná až nádherného), ale pak jsou záležitosti, které nejsou tak všeobecné. Na které si každý musí udělat svůj vlastní názor. Interiér moderního bytu může být pro někoho krásný, ale pro toho, kdo dává přednost starším věcem s historií už krásný není, protože krásu dokáže vnímat jinak, jinde. 

Bohužel někdy vycházíme z toho, že dána věc/okamžik krásný je proto, že nám to prostě někdo řekl a my jsme si to (už jako maličtí) začali myslet. Protože jsme byli zvyklí věřit všemu, co se nám řekne, a to proto, že jsme neměli dostatek zkušeností si udělat vlastní názor. A pak se to s námi vezlo. Nejde jen o krásu. Jde i o všechno ostatní. Já se ale dnes chci bavit hlavně o té kráse. 

Vždycky jsem hrozně chtěla k moři, chtěla jsem se válet na pláži, protože to mi přišlo jako obraz krásné dovolené. Protože mi to někdo řekl. Pak jsem tam jela, tři dny jsem se válela na pláži a chtěla se vrátit zpět.(to mi bylo tak 17). Nebylo to tak krásné, jak jsem si myslela, nebylo to tak krásné, jak jsem si představovala a jak jsem chtěla, nebyla to krása, kterou jsem hledala. 

Pokud dokážete vidět krásu ve všednostech každého dne, každého okamžiku a vnímat krásu přítomného chvíle, je pak vlastně jedno, že jste "pouze" v Čechách a vidíte (například) jen obyčejnou trávu. Milujete ji a je to to nejkrásnější, co zrovna vidíte. Jako bonus už jen může být srnka opodál a nebo ptáče, které vám zpívá nad hlavou. 

Dlouho mi trvalo, než mi tohle všechno došlo. Vlastně jsem svým způsobem dospěla (no, už bylo na čase). Nejde o to, že bych o té kráse nedokázala mluvit. Leckdy jsem vyprávěla o mojí milované chalupě na Šumavě, ale skutečně jsem si jí naučila vážit a milovat až před pár lety. Kdy jsem začala rozlišovat svoje názory na dvě půlky. Ty, které jsem si opravdu během svého života vytvořila sama a na ty, které mi někdo řekl a já se jim rozhodla věřit a postupně je začala vydávat za své. A právě ty jsem před pár lety začala postupně vypouštět a rozhodla se stavět na těch svých, opravdových. Které, jak jinak, se pomalu a jistě mění, dle možností a zkušeností, které dostáváme. Spolu s námi se vyvíjí i ty názory a mnoho dalšího. Včetně smyslu vidět krásu. A ta má milion podob. Tady je jedna z těch mých.