weenie beenie of E.: bye bye beautiful Budapest

Nadešel čtvrtý a tím pádem i poslední den v překrásné Budapešti a my se s ní, chtě nechtě, musely rozloučit. Doufám, že tam budeme moct brzy vrátit, protože jsme určitě ještě neviděly všechna kouzelná a zajímavá místa, která se zde nabízejí. Poslední den jsme měly málo času na realizaci čehokoliv a, jak už jsem zmiňovala v jednom z předešlých postů, udělat si plán je jedna věc, ale dodržet ho, je věc druhá, většinou nereálná :D. Naplánovaná byla například návštěva zábavního VÍDÁM PARKU, dále pak návštěva slavného TROPICARIA nebo například LÁZNÍ a ŽIDOVSKÉ ČÁSTI MĚSTA.

A jak to všechno dopadlo ? Vlastně nijak... abych to upřesnila, v 15:00 jsme odjížděly z Budapešti, takže času tohle všechno stihnout bylo opravdu málo. Po snídani jsme nejprve vyrazily do parku, o kterém jsem psala v jenom z prvních postů. Byl to park hned za Hősök tere nebo-li Náměstí hrdinů. Park, o kterém mluvím se jmenuje Város liget, což jsou takzvané městské sady. Je to tam moc krásné, což uvidíte na fotkách. Nachází se zde právě ony slavné lázně, vídám park a další různé pamětihodnosti. Připadala jsem si na chvíli jako v americkém filmu. Je tam totiž obrovské jezírko a hned u něho basketbalové hřiště, kde ostatní hráli, dále pak spousta stánků s občerstvením, živá hudba, spousta pejskařů, běžců a nebo lidí na kolečkových bruslích, nádhera. Nikdy v životě jsem neviděla tak obrovský park, dokonce je uprostřed i metro, což mě celkem šokovalo :D. Park jsme postupně procházely a tak se dostaly i k lázním, které jsme bohužel nenavštívily, protože si inteligent Eliška nevzala plavky (nevadí, snad příště, aspoň vím, kde jsou :D (ty lázně), pak následoval Vídám park. Když jsme se k němu ale dostaly, zjistily jsme, že je právě v Budapešti státní svátek, což znamenalo, že vše bylo zavřené, včetně zábavního parku (nevadí, také příště :D). Jen malou vsuvku, hned vedle lázní a Vídám parku se také nachází budapešťská zoo, kdybyste měl někdo zájem ji navštívit, my neměly :).

Nadále jsme tedy procházely parkem, fotily se a kochaly se krásnou přírodou a atmosférou. Asi uprostřed parku jsme nalezly hrad Vajnahunyad, který uvidíte na fotkách. Ještě se zde nachází dům umění, muzeum krásných umění, dopravní muzeum a koncertní síň.

Park nás natolik okouzlil, že jsem se rozhodly zde zůstat a dál nasávat atmosféru a na tropicarium jsme se vykašlaly, bylo totiž od centra asi hodinu a půl, takže bychom to ve finále možná ani nestihly. Metrem z parku jsme se dostaly zpět do centra a k hotelu, kde jsme odevzdaly klíče, vzaly kufry, převlékly se a vyrazily směrem na autobus. To jsme ovšem netušily, že nás čeká ten největší oříšek celého dne :D.

Pokud to nevíte, v Budapešti jsou revizoři všude, doslova. Na každé stanici metra. Kontrolují vás, když vcházíte, ale i když vycházíte. Přičemž na každé stanici metra jich je u vchodu tak 5 a u východu ještě víc. Nu což, my neměly problém, měly jsme lístek na 72 hodin, což akorát vycházelo od neděle od 14 hodin do středy do 14 hodin. Na pár zastávek přejezdu od hotelu k autobusu jsme měly v plánu jednorázovou jízdenku. Abych to zrychlila. Přišly jsme na zastávku a jediný automat na lístky byl rozbitý, haha, dost dobrý, co teď.. ve stanici nikdo, u stanice nikdo, něco jako trafika tam neexistuje (jsem vám vlastně "nevyprávěla" akci "jak si v Budapešti koupit cigarety", že ? :D, kdyby ano, věděli byste, že je to nereálné). Rozhlédla jsem se tedy kolem a huráá, pár stánků s občerstvením mělo otevřeno. Abychom nepřišly na zmar, koupily jsme si v jednom z nich dva obrovské langoše, mňam, o takových v ČR bohužel nemáme ani zdání.. a těch druhů.. Zeptala jsem se tam, zda-li ví, kde bych mohla sehnat lístek na metro. Týpek se nejdřív začal strašně smát a pak na mě se soucitným pohledem vyrukoval s anglickou zkomoleninou. Vyšlo z toho asi tohle: "dnes ? Dnes nikde a tady už vůbec ne slečno, je mi líto, ale zkuste támhleten nonstop, možná vám poradí tam". Do odjezdu zbývalo 30 minut, ale neztrácela jsem naději. Sestře jsem do ruky vrazila rozjedený langoš a rozběhla se směrem k nonstopu, kde se mi vysmáli asi tak, jako pán předtím. Doběhla jsem tedy zpátky ke stanici metra, kde kupodivu nebyli žádní revizoři a rozhodla se to risknout. U sebe jsme neměly ani korunu, aneb poslední drobné jsme daly za langoše a pití. Věděla jsem, že když nás chytnou, bude nás to stát jmění, které jsem ani neměla, ale radši jsem riskovala to, než to, že by nám ujel autobus. Cesta probíhala v klidu, napětí stoupalo při příjezdu do cílové stanice, kde se to revizory samozřejmě jen hemžilo.. co teď ? Kontrolovali každého. Rozeběhla jsem se, jak mi nohy stačily a za sebou táhla stokilovej kufr :D sestra hned za mnou. A bohudíky, utekly jsme. Domů jsme dorazily v pozdních večerních hodinách, unavené, ale šťastné, se spoustou zážitků, protože Budapešť je město, které vás naprosto šokuje svou krásou, atmosférou, lidmi, kteří se za vámi otáčí, a neustále vás někam zvou, fotí si vás a jsou neuvěřitelně milý.