sobota 11. července 2015

100 happy days

#100 happy days


Před nedávnem jsem se na internetu dočetla něco víc o výzvě "100 happy days". Spočívá to v tom, že po dobu 100 dní nahráváte za každý den jednu fotku na instagram, twitter, facebook (to je na vás) s hashtagem 100happydays. Fotka by měla vyjadřovat, co je pro vás štěstí, co vás v ten den udělalo šťastným a tak nějak svým způsobem (tímto způsobem) jít tomu štěstí naproti. O této výzvě už jsem tak nějak věděla delší dobu, ale nikdy mě nijak nelákalo se do něčeho takového zapojovat. Neměla jsem čas, nestíhala a nebo prostě nebyla na internetu (nemyslím si ale, že tím, že jsem nic nikam nesdílela, protože jsem na to jednoduše neměla čas, je důvod toho, že bych si štěstí odpírala a nebo nebyla šťastná).

Letos je tomu jinak, protože nepracuji a mám tím pádem času, kolik jen chci (pořád si na to tak nějak nedokážu zvyknout), tak jsem se rozhodla, že se zapojím do "100 happy days" a budu postovat fotky opravdu toho, co mi udělalo radost. Vydrželo mi to 18 dní, než mi došlo, že je to blbost. Věřím, že mi spousta z vás bude odporovat a já vaše názory uznávám, každý máme ty svoje a já po 18 dnech přišla na tento - svůj. Za těch 18 dní se mi stalo spousty špatného, opravdu špatného, ale já se i tak snažila najít světlé stránky těch dní, okamžiky, které mě opravdu potěšily a dál vesele postovala jednu fotku za druhou. Pak ale přišlo na nejhorší. Mé zdraví mě začalo klamat a zprvu se to dalo, jenže pak jsem vlastně několik dní jen brečela a brečela. Ležela v bolestech, na které mi nic nezabíralo.. prášky, přírodní léčiva, babské rady,.. nic. Mohla jsem sníst 5 valetolů a nestalo se vůbec nic. Abych alespoň na dvě hodiny usnula, musela jsem do sebe nacpat prášky a zapíjet je několika panáky tvrdého alkoholu (doufám, že to nečte nikdo ze zdravotnictví, to bych asi dostala pěkně seřváno :D). Vím, že se to nedělá, ale výše mého zoufalství se rovnala milionu a já už nevěděla kudy kam. Doktor 1 nepomohl, doktor 2,3 nepomohl, na pohotovosti nepomohli.... mých 7 dní se rovnalo peklu, které bych nepřála ani nepříteli. Na několik dní jsem se naprosto odpojila z reality a když to vše přestalo, koukla jsem se na instagram a vzpomněla si na výzvu "100happydays". Za těch pár dní, kdy jsem se byla schopná soustředit jen na tu bolest, jsem získala spoustu uvědomění, ponaučení a potvrzení si jistých faktů, ale rozhodně jsem nebyla šťastná.

A jsem za to ráda. Štěstí je pro mě totiž něco tak vzácného, že když bych to měla mít každý den, už by to pro mě nebylo nic cenného, ale stalo by se to pro mě samozřejmostí. Nikdo mi nemůže nařídit (dokonce ani já sama sobě), abych byla 100 dní šťastná. Vlastně bych o to ani nestála. Šťastná totiž mohu být jen ve chvílích, kdy přijde něco skvělého, nečekaného, něco, co se prostě nedá vyfotit, protože štěstí nejde vyfotit a i kdyby ano, budu si ho radši užívat, než abych ho každý den fotila.

"...poznání bylo nejvyšším statkem, pravda svrchovanou hodnotou,.. důraz se přesunul z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí. Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což pravda a krása nedokáže.." - A. Huxley

Určitě každý toužíme po štěstí (ačkoliv dle mého názoru je štěstí krátkodobá záležitost, dlouhodobé štěstí už prostě není štěstí, ale stálý stav..), i já po něm toužím, ale právě proto, abych ho získala, musím být nějakou dobu nešťastná (přeci jen, nevím, jak to máte vy, ale ve stavu největších depresí, krizí a vyčerpanosti se sama o sobě učím nejvíc, z depresí vychází veškeré mé poznání, myšlenky a názory, člověk na největším dně pozná sílu sebe sama a občas nalezne i něco, co hledal..). Ve stavu štěstí ale nenalézám nic, jsem šťastná, cítím jen štěstí, štěstí, které mě naplňuje, štěstí, na které jsem tak dlouho čekala a něco, čeho si vážím a co si v danou chvíli užívám. To je ale vše, žádné poznání, žádná myšlenka, jen čisté štěstí, které ale po chvíli pomine, aby za čas zase mohlo přijít další..

Výzva "100happydays" (ačkoliv jsem ji nedokončila) mi dala dost, abych si uvědomila, že nechci, aby mi někdo nařizoval štěstí, že nepotřebuji ukazovat celému světu, že jsem šťastná a proč jsem šťastná a že štěstí každý den není štěstí, ale jen pouhá radost... a.., že až opravdu budu šťastná, bude to zasloužené a výjimečné...
A tak jsem se "100happydays" vzdala,.... abych mohla být zase chvíli nešťastná
...na štěstí čekat a nehledat ho mermomocí tam, kde není.


9 komentářů:

  1. Nádherně a hlavně pravdivě napsáno!

    OdpovědětVymazat
  2. Je to sice dobrá výzva, ale mám na ní podobný názor jak ty a proto jsem do toho nešla :)
    One blondie life

    OdpovědětVymazat
  3. krasny clanek Elisko.
    ja sem loni diky teto vyzve zjistila - nebo se spis snazila najit - ze asi i v tech nejdebilnejsich dnech se da najit neco pozitivniho. behem vyzvy mi umrela teta a ja se z toho nemohla dlouho sebrat. fotky 'stesti' z tohoto obdobi tam byly 'jen' ty, kdy sem travila cas se zbytkem rodiny nebo se svym psem. uvedomila sem si, ze i kdyz clovek nekoho ztratil, tak je tu zbytek rodiny, kazdy jednotlivy clen, ktery je vlastne moje 'stesti'. nevim jestli to dava smysl co pisu..treba ne :)

    mej se krasne.

    L.

    OdpovědětVymazat
  4. to je tak krásně napsaný..

    OdpovědětVymazat
  5. <3 poklona Eliško... líp bych to neřekla.

    OdpovědětVymazat
  6. Světe div se ale výzvo 100happydays neznám a musím se na to podívat. Nedá se nic než souhlasit, že člověk si musí projít peklem, aby poznal ráj. A ano, v době mé roční největší deprese jsem se neuvěřitelně rozvinula jako umělec. Ačkoli je to všechno ať už tvoje bolest nebo moje tehdejší psychická skutečně peklo, co bychom nikomu nepřáli je to nakonec to, co nám otevře oči. Nějakým způsobem to člověku zformuje tvář, odřízne kus masa a vyjeví skutečné rysy.

    OdpovědětVymazat